Historie a víno

  Tegin („čistý“) – následník trůnu v  Turkutském kaganátu , syn nebo mladší bratr kagana. Jabgu/džabgu (možná obojí výslovnost) – u Turkutů vládce jednoho ze dvou křídel říše, podřízený kaganovi, vždy z vládnoucího rodu Ašina. Byl téměř svrchovaným vládcem celého svazu kmenů. Později titul převzali někteří vládcové (Oguzů, Karluků) kteří si sice nedělali nárok na postavení kagana, přitom ale přímou závislost na někom jiném neuznávali. Šad (princ) – příslušník vládnoucího rodu, který měl na starosti správu některého údělu. Kül-erkin („mocná ruka“) – náměstek jabgu. Bujuruk, bujruk, případně Buruk-chán („chánova ústa“) – rádce. Erkin – příslušník vyšší aristokracie, odpovídá přibližně knížeti. Velký irkin – vůdce svazu Bajirku. Tarchan („svobodný, nezávislý“) – příslušník rodové aristokracie. Jsou doložení u Turkutů, Mongolů, Chazarů, Avarů (zde výběrčí daní) nebo u Bulharů (vojevůdce). Elteber („poslaný vládnout“) – Turkuty dosazený vládce silného podroben...

  Vím, že mnoho lidí se nevyzná ani v celkem běžných evropských šlechtických titulech, případně pojmech z církevní hierarchie, předpokládám, že u titulů stepní aristokracie to nebude lepší, proto přikládám stručný přehled. U privilegovaných představitelů stepních kočovníků máme doložené velké množství titulů. Existují v různých tvarech, pro přibližně stejné postavení člověka v hierarchii říše jich je několik, navíc u různých kmenů mají stejné tituly poněkud odlišný význam. Šan-jü – vrchní vládce kmenového svazu kočovných Hunů Siung-nu ve východní Asii. Znamená to cosi jako nejvyšší a podléhala mu složitá a přesně hierarchicky uspořádaná skupina příslušníků vyšší a nižší aristokracie, kterou jsem ale již popisoval podrobně ve vyprávění o Siung-nu. Kagan (chakan, chagan) – nejvyšší titul vládců kočovníků v Asii i Evropě. Je to vlastně chán chánů, král králů, tedy něco jako císař. Používal ho vládce mocné říše Žuan-žuanů (Avarů), kterou zničili a titul...

  V roce 703 překvapil princ šad a budoucí kagan Mogilan Basmaly, žijící ve východním Džúngarsku, a přinutil je podrobit se. Ti museli po určitou dobu sloužit Turkutům. Během dalších deseti let sice Turkuti porazili a podrobili velké množství stepních kmenů a vytvořili tak velkou říši, podmaněné kmeny se ale v roce 715 vzbouřily. Turkuti rychle zvítězili nad Ujgury a Karluky. Sám vládce Kapagan-kagan drtivě porazil kmen Bajirku, ale na zpáteční cestě byl zcela nečekaně přepaden zbytky rozbité armády a zabit. Turkutům (Modrým Turkům) pak vládla silná a schopná trojice Bilge-kagan (= Mogilan), Kül-tegin , nejvyšší vojevůdce a Tonjukuk , hlavní rádce. Basmalové se ale ještě chvíli drželi pročínské orientace. Na rok 720 bylo Čínou připraveno velké tažení proti Turkutům, kterého se měli zúčastnit i Basmalové. Ti dorazili jako první na určené místo setkání, ale nikoho tam nezastihli, proto urychleně ustoupili. O tom se dozvěděl Tonjukuk, rychle je se svojí armádou předešel, ...

  Basmalové (též Basmylové nebo Basmilové) byl kmenový svaz kočovných kmenů, který v raném feudalismu obýval Západní kraj v dnešní Číně. Patří k těm méně známým a hůře zdokumentovaným kmenům, většinou nepatřili k těm nejvýznamnějším, na krátký čas ale dokonce stáli v čele velké říše. Z hlediska jazykového bývají přiřazováni k tureckým kmenům džúngarské skupiny, máme ale informace, že používali i nějaký jiný jazyk. Tomu by napovídal i jeden z nejčastěji přijímaných výkladů významu jejich jména – totiž něco jako Míšenci. Zdá se, že základem byly asi kmeny severoíránské nebo íránské jazykové skupiny, které se buď turkizovaly nebo smísily s dalšími, turecky mluvícími kmeny. Podle názorů některých historiků byli předky kazašských Argynů. Nedávné zkoumání DNK Argynů přineslo velmi překvapivé výsledky. Většina z nich patří k haploskupině G1 a ukazuje na jejich příbuzenství s obyvateli horských oblastí Íránu. Jiný výklad jejich jména v...

Když se na počátku 7. století rozpadl obrovský Turkutský kaganát , jedna z největších říší v historii, sahající od Černého moře ke Žlutému moři, vznikly dva nástupnické kaganáty - západní a východní. V Západoturkutském kaganátu bylo vlastních Turkutů jen málo a rozhodující moc měly dva silné kmenové svazy - Nušibi a Dulu. Jádra obou svazů měla po pěti kmenech, které sice známe jmény, ta jsou ale dochována ve velmi zkomolených čínských přepisech, takže interpretace toho, co se pod jednotlivými jmény skrývá, jsou dokonce velmi odlišné. Ke svazu Dulu patřila kromě toho ještě řada dalších kmenů, jejichž jména jsou naopak vcelku jasná. Dulu žili východně od jezera Balchaš, obývali Sedmiříčí a západní Džúngarsko, Nušibi sídlili jihozápadně od nich kolem jezera Issyk-Kul a v pohoří Tchien-šan. Hranicemi mezi svazy byly řeky Ili a Ču. Nušibi zřejmě znamená pravé křídlo a patřily sem kmeny: Ezgil (Eskel, Asicze,Asigi), Barschan (Basajgan), Ezgil Nišu , Gešu (Kašu) a Gešu Čchu-ban . Existu...

Tentokrát přiblížím dvě na první pohled nesouměřitelné skupiny lidí - kagany a kováře. Ti druzí měli ale ve staroturecké společnosti až překvapivě vysokou vážnost. Kagani Kagani se rodili ze slunečních paprsků, které pronikly střešním otvorem do jurty. Vládli Turkům z vůle velkého Tengriho. Pokud šlo vše správnými cestami, měli díky tomuto spojení Turci vládnout celému světu. Staří Turci věřili, že neexistuje národ, který by se mohl postavit jejich vojsku. Kagani prohlašovali: "Protože sílu nám dalo samo Nebe, je kaganovo vojsko jako vlci, nepřátelé jako ovce." Tengri dal kaganům moudrost a vládu. Ty, kteří nějakým způsobem jednali proti nim, trestal. Turci byli ale zároveň velmi svobodomyslní, proto nemohla být moc kagana úplně neomezená. Jednak musel vládnout podle zákonů nebes, ale přihlížet i k vůli národa. Pokud tak nečinil, soudili Turci, že Tengri ho zbavil rozumu. Pokud utrpěl porážku, měl by spáchat sebevraždu. Kagan se tedy musel opírat o lid a vybírat si moudré rád...

Šamani měli u Turků mimořádně významné postavení. Mohli cestovat mezi jednotlivými světy, dostávat se do kontaktu s bohy, bojovat proti zlým duchům, hádat budoucnost. V nejstarších dobách zastávaly tuto pozici ženy. Říkalo se jim udogan nebo utgan (ut znamenalo oheň). Byly to ochránkyně, mohly se měnit v různá zvířata, dokonce je i rodit. Prvního muže naučil tomuto umění Erlik. Lidé příliš nestáli o to, stát se šamany. To ale nezáleželo na jejich vůli. Posvátný orel snědl duši narozeného dítěte a odnesl ji k sobě. Ta u něho vyrůstala v železné kolébce. Po určité době se vracela k člověku, který se pak musel stát šamanem. Nejčastěji jimi byly děti šamanů, umění se často dědilo, avšak jen samotný původ nestačil. Děti musely mít Erlikovo znamení. Nejčastěji se jednalo o zvláštní skvrny na těle, srostlé prsty, někdy velmi neobvyklé chování. O svém vybrání se lidé dozvěděli ve snu. Poté přestávali jíst, mluvit s ostatními, utíkali na liduprázdná místa. Někdy potomci nechtěli být šamany, ti ...

Zpočátku byli lidé nesmrtelní, ale v té dobé neexistoval rozdíl mezi dnem a nocí. Zlí duchové pronikali z podzemní říše do světa lidí. Aby tomu zamezil, stvořil Tengri čtyři slunce, každé na jedné světové straně. Noc zmizela, ale nastal takový žár, že se voda v řekách a jezerech vařila, lidé ani zvířata nemohli spát. Země pukala a z puklin vylézali duchové a různá strašlivá stvoření a napadala lidi i zvířata. To rozzlobilo jednoho lovce. Natáhl luk a zastřelil tři slunce. Chtěl vystřelit i na čtvrté, ale Tengri ho proměnil ve sviště. Ten zalezl pod zem do nory a od té doby nemá rád slunce. Z jednoho sestřeleného slunce vylétl zlatý havran, který se u Turků stal symbolem vycházejícího slunce a kaganů. Některé turecké národy pokládají havrana za svého předka. Kazachové ho označují za svého bratra, Baškirové ho prosí o déšť, obecně pak panuje přesvědčení, že havran přináší štěstí. Bylo zakázáno na něj vystřelit. Když nad zemí letí Velký Havran, nastává zatmění. Ze sňatku Tengriho se Zemí ...

Stvoření času Když byl stvořen svět a přišla na něj i smrt, započal běh času. Lidé ho ale neuměli nijak určit, nevážili si starých, ti zase netušili, že brzy zemřou a že by měli předat své zkušenosti mladým. Tengri z toho byl smutný a pochopil, že je třeba dát lidem kalendář. Rozdělit rok na roční období a dvanáct měsíců, každý rok byl nazván podle nějakého zvířete. Zvířata se dlouho hádala, podle kterého se mají roky jmenovat. Tengri určil, že podle toho, kdo uvidí první slunce, nazve první rok. Chytrá myš vylezla na hlavu velblouda a první si všimla paprsků slunce. Tak byl první rok nazván rokem myši. Postupně dostaly roky i jména dalších jedenácti zvířat. Tak vznikl dvanáctiletý cyklus. Každý rok má něco z povahy daného zvířete. Například rok býka je ve znamení válek, v roce slepice bývají velké úrody, ale také velké zmatky. Rok zajíce není považovaný za příliš šťastný, protože hyne mnoho skotu. Naopak v roce ovce se chovatelé dočkají velkých přírůstků svých stád. Rok opice znamená ...

Stvořitelem člověka byl Tengri. Ten vzal hlínu a kameny a z tohoto materiálu vytvořil lidskou postavu. První lidé byli nesmrtelní, ale neměli duši. Podobali se spíše loutkám, proto se Tengri rozhodl dát jim duši nesmrtelných. Odešel pro ni a zatím měli člověka hlídat pes a kočka. Erlik se ale rozhodl vmísit se do toho. Chtěl, aby lidé byli smrtelní. Kočka a pes ho nechtěli k člověku pustit, proto Erlik slíbil kočce, že nikdy nebude člověku sloužit, přesto bude od něho mnohé dostávat. Pes nepřestával štěkat, proto na něho Erlik vypustil strašný mráz. Pes mrzl, ale když mu Erlik slíbil teplý kožich, pustil ho k člověku. Když st Tengri vrátil, ptal se obou zvířat, zdali se nic nestalo. Kočka tvrdila, že ne, pes ale přiznal, že nebyl schopný Erlikovi odporovat. Tengri psa proklel a ten za to musel věčně sloužit člověku, zejména střežit jeho obydlí a majetek. Turci proto chovali psy, ale neměli rádi kočky. Od té doby osud člověka závisí na Tengrim. Když ten rozhodne, jeho život skončí, duši...

Nejprve existovala temnota a panoval chaos. Chaos se postupně začal zhušťovat a objevil se Velký oceán. V té době ještě neexistovalo Slunce ani Měsíc, nebyl den ani noc a také čas. O tom, jak se objevila suchá zem, panují dva mýty. Podle prvního se po nějaké době objevila Umaj v podobě ptáka. Ta chtěla snést vejce, ale neobjevila žádnou souš. Snesla vejce ve vzduchu. To spadlo do vody, potopilo se a bylo ztraceno. To se opakoval několikrát. Poté Umaj přistála na hladině, vytrhla si peří a z něho vytvořila hnízdo. To ale rozbily vlny. Umaj pochopila, že je třeba nejprve vytvořit zemi. Ponořila se až na dno oceánu, nabrala tu do zobáku hlínu a z ní vytvořila zemi. Ta postupně rostla. Druhý mýtus hovoří o tom, že nad oceánem se v posvátném vejci objevil jako první Tengri. Nudil se, a proto z vody a mračen stvořil svého bratra Erlika. Ten je proto nestálý jako vody a černý jako temné mraky. Oba nejprve kroužili nad oceánem, ale pak se rozhodli vytvořit zemi. Proměnili se v kachny a ponořil...

Velcí bohové si vytvářeli pomocníky - menší bohy a duchy. I ti mohli tvořit různá kouzla a zázraky, museli ale plnit vůli velkých bohů. Bohové cest Když Tengri rozhodl o něčem důležitém a chtěl to sdělit Turkům či kaganovi, vysílal boha cest na strakatém koni. (Tato barva byla po bílé nejváženější.) Ten mohl lidi odměňovat, ale i trestat. Jiný bůh cest jezdil na černém koni. Ten měl za úkol zjišťovat, co lidi trápí, zda dodržují zákony, jestli kagan a begové správně vládnou a neutiskují lid. O tom pak informoval Tengriho. Bohyně domácího ohniště Bohyně domácího ohniště se jmenovala Ot-Ene . Turci si ji představovali jako bíle oděnou ženu se třiceti hlavami. Ohniště bylo považováno za posvátné místo v obydlí. K bohyni se obraceli s žádostí o jeho ochranu a jako oběť kropili oheň mlékem a čajem. Znalost použití ohně prý lidem přinesl moudrý havran, který jim pověděl, jak viděl Tengriho rozdělávat ho křísnutím dvou kamenů o sebe. Ohniště bylo symbolem Slunce, proto mělo kruhový tvar. Bylo...

Bohyně země - Jer-Su Hlavním božstvem světa lidí byla Jer-Su (Žer-Su, Jer-Sug, Šersug), posvátná země-voda (yduk Jer-Su), tvořící s Tengrim a Umaj jakousi svatou trojici, ochraňující turecké kmeny. Podřízeno jí bylo 17 dobrých božstev, která obývala vrcholky hor, prameny řek, jezera a lesy. Nejvýznamnějším z nich byl Io-kan , žijící ve středu země, odkud vyrůstal strom, prorůstající všemi světy. Na jaře a na podzim se konaly na kopcích nebo u řek velké náboženské slavnosti na počest Jer-Su a jí podřízených bohů. Obětovali jí koně ryzáky. Turci si tuto bohyni představovali jako krásnou ženu v postavy. Její ochrana přinášela štěstí a zdraví. Někdy ale na příkaz Tengriho lidi trestala. Země byla dědictvím předků, které ale živým nepatřilo. Mohli pouze využívat jejích darů, nebylo ji však možné prodávat. Symbolem bohyně byl zvláštní znak, připomínající písmeno T, kde ale horizontální linie byla tvořena dvěma trojúhelníky, značícími hory a svislá čára symbolizovala padající vodu. Jejími bar...

Může se zdát trochu zvláštní, že Turci Erlika hodně ctili, u Jenisejských Kyrgyzů byl vůbec nejuctívanějším božstvem. Erlik ale naučil turecké národy kovářství, díky kterému vyráběli skvělé zbraně a zbroj. Byli mu paradoxně vděční i za smrt. Podle jejich představ byli první lidé nesmrtelní. Měli děti, vnuky, bylo jich stále více, až byl svět přeplněný. Už snědli veškerou trávu, vypili všechna jezera a řeky. Nevěděli, co si počít. Začali se radit. Moudrý havran navrhl pozvat do světa lidí smrt. Odletěl na západ do podzemní říše a poprosil Erlika. Ten mu svěřil ducha smrti a havran ho přivedl k lidem. Za odměnu získal havran a jeho potomci právo žít 300 let. Všichni lidé ale žili stejně dlouho a věděli přesně, kdy zemřou. To se jim také nelíbilo. Tehdy Tengri rozhodl, že on sám bude určovat, jak dlouho bude kdo žít. Lidé se po smrti dostávají do Erlikovy říše, kde vedou život stejný jako předtím: pasou zvířata, jedí maso, pijí kumys, zpívají. Proto své mrtvé Turci na cestu do záhrobí vyb...

Jeho jméno Erlik (Erklig) znamená krvežíznivý a je zobrazován jako obrovitý stařec s černýma očima, s rozdvojeným vousem po kolena, rozevlátými vlasy a černým knírem zatočeným za uši. Žil v podzemí. Jezdil na černém býku nebo na černé loďce bez vesel po podzemní řece Tojmadym, ve které tečou lidské slzy a krev. Jeho palác je z černého bláta a železa stojí na břehu podzemního moře Baj-Tengis. V podzemním světě se dále nacházejí bažiny a také jezera z lidských slz. Erlikovým symbolem byla hvězda, jeho barva byla černá. V podzemí musel Erlik žít kvůli svým zlým skutkům. Když se svět teprve vytvářel, pokusil se podrobit si svého staršího bratra Tengriho. Ten se ho sice snažil usmířit, ale když to k ničemu nevedlo, poslal proti němu kovového bohatýra Mangdyšire (vytvořeného buď z oceli, nebo bronzu). Proti tomu se postavili synové Erlika, byli ale poraženi. Poté se proti němu poslal Erlik medvěda, jezevce a krtka, které vytvořil, ale i oni byli poraženi. Poté Mangdyšire chytil Erlika a uv...

Nejvyšší bohyní starých Turků byla "pramátí paní Umaj" . Její jméno znamená labuť. Ta mohla létat po nebi, chodit po zemi i plavat ve vodě. Byla manželkou Tengriho. Zatímco on symbolizoval nekonečnost, ona ohraničenou pozemskou existenci, vymezenou narozením, svatbou a smrtí. Měla zásadní podíl na vytvoření našeho světa. V nejstarších dobách existoval jen oceán, po kterém plula labuť. Ta se jednou ponořila velmi hluboko a ze dna vytrhla zemi, ze které vznikly hory, rostliny i zvířata. Vybraným lidem přinášela úspěch a slávu, proto Turci labutě nikdy nezabíjeli. Pokud se toho někdo dopustil, čekal ho brzký trest, jehož nejčastějším projevem bylo, že viníkovi zemřely děti. Zatímco kaganové bývali připodobňováni k Tengrimu, jejich manželku - katun - srovnávali s Umaj. Bohyně vyzařovala božské paprsky, které pronikaly do lidí a přetrvávaly v nich až do smrti. Světelné jiskry spojovaly člověka s Nebem. Pokud pohasly, zemřel. Umaj se na zlatých křídlech snášela v podobě krasavice s...

O turecky mluvících kočovných kmenech (Turkuti, Jenisejští Kyrgyzové, Kypčakové, Pečeněhové aj.) jsem toho již napsal dost, zabýval jsem se ale hlavně jejich politickými dějinami, vojenstvím, částečně materiální kulturou. Nyní bych se pokusil přiblížit jejich mytologii. Tengri - Duch Nebe - byl nejvyšším božstvem, vševědoucí, řídícím celý svět, někdy byl označován též jako chán. Určoval osudy lidí i celých říší, dával moc vládcům, trestal hříšné. Než přijali důležitá rozhodnutí, museli se vládcové k němu obrátit o radu a získat jeho požehnání. Žil na nebesích, slova Nebe a Tengri jsou vlastně synonyma. Byly mu zasvěcovány hory, jezera, řeky a nejvyšší stromy a obětováni koně. Jeho symbolem byl kruh - Slunce. Zároveň orel symbolizoval jeho moc. Jeho barvou byla modrá. Tengri tvořil spolu s Jer-Su (Země-Voda) dvě strany jediného, též Otec a Matka. Člověk se rodí a žije na zemi, které ho po smrti opět pohltí. Ale Země dává člověku pouze tělesnou stránku. Rozum, vůli a štěstí má od Tengr...

Předchozí část Obyčeje Tu-kju (Turkutů) uvedu téměř bez zásahů a úprav, tak jak je popsali čínští kronikáři: Rozpouštějí si vlasy, žíjí ve stanech a jurtách, stále se stěhují a hledají, kde je dostatek trávy; chovají dobytek a loví zvěř; živí se masem, pijí kumys, nosí oděvy z kůží a kožešin. I když nemají stálá sídliště, má každý vlastní pastviny. Nejsou čestní a spravedliví, podobně jako staří Hunové. Když si zvolí vládce, posadí ho na houně a devětkrát ho nesou do kruhu. Přitom se mu pokaždé pokloní. Pak ho posadí na koně, kolem krku mu ovážou hedvábnou látku. Tu utahují až zeslábne. Poté se ho zeptají, jak dlouho bude chánem. K jejich výzbroji patří: rohovinové luky se svištícími šípy, pancíře, kopí, šavle a palaše. Na vlajkách mají zlatou vlčí hlavu, členům osobní stráže se říká vlci. Skvěle střílejí z luku za jízdy. Od přírody jsou zuřiví a nemilosrdní. Písmo neznají ( pozn. To ovšem není pravda.). Místo podpisu posílají šíp se zlatým hrotem a voskovou pečetí. Lidi, koně a dobyte...