Historie a víno

Velcí bohové si vytvářeli pomocníky - menší bohy a duchy. I ti mohli tvořit různá kouzla a zázraky, museli ale plnit vůli velkých bohů. Bohové cest Když Tengri rozhodl o něčem důležitém a chtěl to sdělit Turkům či kaganovi, vysílal boha cest na strakatém koni. (Tato barva byla po bílé nejváženější.) Ten mohl lidi odměňovat, ale i trestat. Jiný bůh cest jezdil na černém koni. Ten měl za úkol zjišťovat, co lidi trápí, zda dodržují zákony, jestli kagan a begové správně vládnou a neutiskují lid. O tom pak informoval Tengriho. Bohyně domácího ohniště Bohyně domácího ohniště se jmenovala Ot-Ene . Turci si ji představovali jako bíle oděnou ženu se třiceti hlavami. Ohniště bylo považováno za posvátné místo v obydlí. K bohyni se obraceli s žádostí o jeho ochranu a jako oběť kropili oheň mlékem a čajem. Znalost použití ohně prý lidem přinesl moudrý havran, který jim pověděl, jak viděl Tengriho rozdělávat ho křísnutím dvou kamenů o sebe. Ohniště bylo symbolem Slunce, proto mělo kruhový tvar. Bylo

Bohyně země - Jer-Su Hlavním božstvem světa lidí byla Jer-Su (Žer-Su, Jer-Sug, Šersug), posvátná země-voda (yduk Jer-Su), tvořící s Tengrim a Umaj jakousi svatou trojici, ochraňující turecké kmeny. Podřízeno jí bylo 17 dobrých božstev, která obývala vrcholky hor, prameny řek, jezera a lesy. Nejvýznamnějším z nich byl Io-kan , žijící ve středu země, odkud vyrůstal strom, prorůstající všemi světy. Na jaře a na podzim se konaly na kopcích nebo u řek velké náboženské slavnosti na počest Jer-Su a jí podřízených bohů. Obětovali jí koně ryzáky. Turci si tuto bohyni představovali jako krásnou ženu v postavy. Její ochrana přinášela štěstí a zdraví. Někdy ale na příkaz Tengriho lidi trestala. Země byla dědictvím předků, které ale živým nepatřilo. Mohli pouze využívat jejích darů, nebylo ji však možné prodávat. Symbolem bohyně byl zvláštní znak, připomínající písmeno T, kde ale horizontální linie byla tvořena dvěma trojúhelníky, značícími hory a svislá čára symbolizovala padající vodu. Jejími bar

Může se zdát trochu zvláštní, že Turci Erlika hodně ctili, u Jenisejských Kyrgyzů byl vůbec nejuctívanějším božstvem. Erlik ale naučil turecké národy kovářství, díky kterému vyráběli skvělé zbraně a zbroj. Byli mu paradoxně vděční i za smrt. Podle jejich představ byli první lidé nesmrtelní. Měli děti, vnuky, bylo jich stále více, až byl svět přeplněný. Už snědli veškerou trávu, vypili všechna jezera a řeky. Nevěděli, co si počít. Začali se radit. Moudrý havran navrhl pozvat do světa lidí smrt. Odletěl na západ do podzemní říše a poprosil Erlika. Ten mu svěřil ducha smrti a havran ho přivedl k lidem. Za odměnu získal havran a jeho potomci právo žít 300 let. Všichni lidé ale žili stejně dlouho a věděli přesně, kdy zemřou. To se jim také nelíbilo. Tehdy Tengri rozhodl, že on sám bude určovat, jak dlouho bude kdo žít. Lidé se po smrti dostávají do Erlikovy říše, kde vedou život stejný jako předtím: pasou zvířata, jedí maso, pijí kumys, zpívají. Proto své mrtvé Turci na cestu do záhrobí vyb