Mytologie starých Turků. I. Uctívaná božstva. 3.2. Bůh podzemního světa Erlik (pokračování).

Může se zdát trochu zvláštní, že Turci Erlika hodně ctili, u Jenisejských Kyrgyzů byl vůbec nejuctívanějším božstvem. Erlik ale naučil turecké národy kovářství, díky kterému vyráběli skvělé zbraně a zbroj. Byli mu paradoxně vděční i za smrt. Podle jejich představ byli první lidé nesmrtelní. Měli děti, vnuky, bylo jich stále více, až byl svět přeplněný. Už snědli veškerou trávu, vypili všechna jezera a řeky. Nevěděli, co si počít. Začali se radit. Moudrý havran navrhl pozvat do světa lidí smrt. Odletěl na západ do podzemní říše a poprosil Erlika. Ten mu svěřil ducha smrti a havran ho přivedl k lidem. Za odměnu získal havran a jeho potomci právo žít 300 let. Všichni lidé ale žili stejně dlouho a věděli přesně, kdy zemřou. To se jim také nelíbilo. Tehdy Tengri rozhodl, že on sám bude určovat, jak dlouho bude kdo žít.

Lidé se po smrti dostávají do Erlikovy říše, kde vedou život stejný jako předtím: pasou zvířata, jedí maso, pijí kumys, zpívají. Proto své mrtvé Turci na cestu do záhrobí vybavovali vším potřebným. Posmrtný život se příliš nelišil od normálního, bylo tam štěstí i neštěstí, radost i slzy, pouze Slunce a Měsíc tam svítí velmi slabě. Hodně ale záleželo na tom, jak člověk žil předtím na zemi. Pokud žil podle zákonů, uctíval bohy, ctil starší, dostával od Erlika důstojné postavení. Kdo žil špatně, toho duše byla spoutána železnými okovy. Erlik takto nesoudil jen lidi, ale i zvířata. V podzemním světě lidé takto žili do té doby, dokud na ně živí vzpomínali. Proto bývaly obvykle jednou za rok pořádány slavnosti na jejich počest, doprovázené hostinami, soutěžemi v lukostřelbě a závody na koních, jejichž vítězové dostávali bohatou odměnu. Byl-li ale nebožtík zapomenut, změnil se ve stín a nakonec se úplně rozplynul.

Turci chápali Tengriho jako hlavního boha, ale bylo třeba udobřovat si i Erlika různými oběťmi. Protože bylo v podzemním světě vše naopak, konaly se tyto oběti v noci, jednou ročně, koncem podzimu. Obětovaná zvířata neměla rohy, často byla různě zraněná nebo chromá. Všechny věci musely být polámané nebo rozbité. V podzemí se ale opět zcelily. Poškozené věci náležely Erlikovi, proto nebylo například možné používat rozbité nádobí. Pokud lidé zapomněli na tyto oběti, byl Erlikův hněv strašný. Na zem pronikly hrozné nemoci. Přitom ale Erlik nerozhodoval o smrti, ani neodebíral lidem kut, pouze zemřelé přijímal do své říše. Jeho sedm synů bylo dobrých a byli ochránci různých kmenů. Proto byli také velmi vážení. Zato dvě jeho dcery byly sexuálně velmi nevázané, často k sobě lákaly na lože šamany, kteří byli schopni pronikat do podzemního světa.