Historie a víno

Po Alfrédově smrti se králem stal jeho bojovný syn Eduard Starší (899-925) . Ten jednak posílil obranu Wessexu novými hrady, ale také rozšiřoval sféru svého přímého vlivu. Když se proti němu jeho bratranec Ethelwold, usilující též o trůn, spojil s dánským králem East Anglie Eohricem, porazil roku 901 Eduard spojená vojska u Holme , Eohric padl a Eduard jeho území ovládl. Roku 910 došlo k bitvě o vliv v Mercii mezi spojenými vojsky Wessexu a Mercie proti Dánům z Northumbrie u Tettenhallu . Dánové prohráli a od té doby již nepřekročili hraniční řeku Humber směrem na jih. Definitivně si také podrobil Londýn a jeho nadvládu uznali i Dánové v Essexu. Ke konci své vlády byl nezpochybnitelným pánem území na jih od Humberu. S postupem směrem na sever se také po Anglii šíří vazalský systém , jehož počátky se začaly objevovat pod franským vlivem od 8. století. Od počátku měl ale svébytné anglické rysy se zvláštním místním názvoslovím. Pro lenního pána se používal termín hlaford (odtud lord), ...

Království Wessex ( Westseaxna) založil král Cerdic ze saského kmenového uskupení Gewisů. Od něho je odvozována dynastie Cerdikovců . Jeho postava je pololegendární. Údajně se vylodil v Anglii v roce 495 (podle jiných údajů žil ale až kolem poloviny 6. století), několikrát porazil Brity, dobyl i ostrov Wight (ten ale byl možná zpočátku spíše pod nadvládou Jutů) a po něm nastoupil jeho syn Cynric . Někteří badatelé se ale domnívají (zejména podle jeho jména), že mohlo jít o germanizovaného Kelta. Prvním spolehlivým údajem je křest krále Cynegilse roku 640 svatým Birniem, biskupem se sídlem v Dorchesteru. Wessex byl v polovině 7. století ohrožován pohanským králem Mercie Pendou. Král Cenwalh , původně také pohan, jehož jméno opět vypadá jako keltské, se sice nejprve oženil s Pendovou sestru, když ji ale zavrhl, Penda ho porazil a vyhnal ze země. V době exilu v East Anglii i on přijal křesťanství. Později se vrátil do Wessexu a založil nové biskupství ve Winchesteru. Koncem sedmého s...

Mercie byla velkým královstvím ve střední Anglii. Název byl asi odvozen od polohy - byla to vlastně Marka, tedy území lidu z pohraničí, protože sousedila s keltskými královstvími na západě. Legendárním zakladatelem byl Icel , podle něhož se nazývala vládnoucí dynastie Iclingové . Významným panovníkem byl na počátku 7. století král Penda , pohan. Vrcholu moci zaznamenala Mercie ve 2. polovině 8. století za vlády Offy , který sjednotil všechna anglosaská království s výjimkou Northumbrie. Proti Wallesu nechal vybudovat tzv. Offův val. Zlom nastal, když byl v roce 825 poražen král Beornwulf v bitvě proti Wessexu, který od té doby převzal mezi Anglosasy vedoucí úlohu. V roce 874 vyhnali Vikingové posledního nezávislého mercijského krále Burgreda a obsadili východní část země. Zbytek se dostává do závislosti na Wessexu. Počátkem 10. století vládla zemi Æthelflæd , dcera Alfréda Velikého, jeho syn Eduard pak zemi přímo připojil. Northumbrie ( Norþhymbra) se rozkládala v dnešní severn...

Půda zůstávala u Anglosasů dlouho ve společném majetku rodů, rod zastupoval jedince před státem. Důležitou roli si uchovával kmen (Sippe). Králové byli dlouho spíše vojenskými náčelníky, na spolurozhodování se podíleli kmenoví velmožové prostřednictvím rady. V té zasedali witanové (moudří). Witangemot (shromáždění witanů) nahrazoval dřívější shromáždění všech bojovníků kmene. Byli zde členové vládnoucí dynastie, zástupci vysoké šlechty, dvorští úředníci, biskupové a náčelníci správních okrsků. Scházel se několikrát do roka, zpravidla o významných křesťanských svátcích. Evropskou zvláštností je, že státní listiny nebyly psány latinsky, ale anglosasky. Nejvyšším vládce Anglosasů byl král označovaný jako bretwalda ( bretanwealda, snad vládce Británie) . V anglosaských kronikách jsou tak označováni tito panovníci, ovládající rozsáhlejší celky než bylo jen jedno z království doby heptarchie: Ælle ze Sussexu (asi 477-asi 514) Caewlin z Wessexu (560?-asi 591) Æthelbert z Kentu (591-616) Rea...

Když na počátku 5. století n. l. vyklidily římské legie Británii, začalo pro tuto oblast jakési období temna, ze kterého máme poměrně málo ověřených informací. Z legend vystupují různé postavy, jako je král Artuš , které je jen obtížné nějak zařadit. Soustředím se jen na fakta, která lze považovat za jistá nebo pravděpodobná. Anglii obývaly keltské kmeny, které byly méně romanizované, než jejich příbuzní v Galii. Přijaly sice křesťanství, mluvily ale nadále keltským jazykem. Sami sebe nazývali Cymri . Odchodu Římanů využily barbarské kmeny Piktů , které ze Skotska útočily do Anglie. Proti nim si pozval na pomoc král Vortigern germánské válečníky, vedené Hengistem , kteří sem přišli snad ve 40. letech 5. století. Vortigern jim přidělil půdu a vzal si za manželku Hengistovu dceru Rowenu . Hengist ho ale na jedné hostině zavraždil. Poté, někdy kolem roku 450 začala masová invaze germánských kmenů do Anglie. Jednalo se o Juty , pocházející z Jutského poloostrova, kteří se usadili hlavně...

                  Po smrti Geisericha nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Hunerich . Již od počátku jeho vlády bylo zřejmé, že vrcholný rozmach má říše již ze sebou. Vandalové si v Africe velmi rychle zvykli na zahálčivý luxusní život a přestali být těmi obávanými drsnými válečníky. Berberské kmeny se brzy začaly proti Vandalům bouřit a podařilo se jim odtrhnout se. Hunerich vystupoval jako nesmiřitelný náboženský fanatik, ale též jako despotický tyran, který neváhal vraždami a popravami odstraňovat i nejbližší příbuzné. Stínání, vyhnání do pouště nebo upálení za živa byly tehdy celkem běžné tresty. Za jeho vlády se vystupňovalo pronásledování katolíků. Dekret, vydaný 484, v roce jeho smrti dokonce požadoval okamžité přestoupení k arianismu. To se samozřejmě nestalo a náboženský rozkol představoval zásadní problém. Automaticky stavěl původní obyvatelstvo proti Vandalům. V případě cizích...

           Ještě v době, kdy Vandalové vpadli do severní Afriky, byli prakticky na stejně nízkém stupni rozvoje jako ve svých původních sídlech a prakticky nezasaženi romanizací. Lid a vojsko byli pojmy prakticky identické. Kmen se dělil na skupiny po tisíci mužích, župy , v jejichž čele byli volení náčelníci , kteří je vedli do bitev, ale měli právo soudního rozhodování i v mírových časech. Byli váženi skoro jako králové. Tisícovky se dále dělily na stovky, které opět měly volené vůdce a utvářely se na rodovém principu. Šlechta existovala, ale mezi její příslušníky mohli výjimečně proniknout i schopní bojovníci neurozeného původu.             Král, velitelé tisícovek a stovek mohli soudit. Nejvážnějším proviněním byla zrada. Nejtěžší zločiny se trestaly stětím, kterému ještě mohlo předcházet různé mučení, dále upálením, utopením, usmýkáním koňmi, předhozením dravé zv...

Brzy po nástupu krále Geisericha (Pán oštěpu) začali Vandalové hledat nové území, kam by se mohli přesunout. Hispánie jim neposkytla tolik potravy a bohatství, jaké očekávali, ale hlavně stále hrozilo vážné nebezpečí ze strany Vizigótů, s nimiž se navíc spojili i Svévové . I když jejich společný útok Geiserich odrazil, rozhodl se Hispánii opustit. Velmi lákavá byla pro něho severní Afrika. Dnešní člověk si ji nejspíše představí jako nekonečnou poušť, v tehdejší době to byla ale úrodná země, která představovala prakticky nejdůležitější obilnici pro Řím. V roce 429 se 80 000 Vandalů a Alanů přeplavilo do Mauretánie. Z celkového počtu bylo přibližně 16 000 bojovníků. Podél pobřeží se na lodích přesunovali směrem na západ, přičemž drancovali a pustošili. Hodně se přitom soustřeďovali na kostely a kláštery, které byly velmi bohaté. Část berberských kmenů z Mauretánie se k nim připojila. Římský generál Bonifatius se je pokusil zadržet, ale v rozhoduj...

Vandal. Asi málokteré jméno barbarského národa má tak špatný zvuk. Ne každý ale ví, že běžně používané slovo "vandalové" vzniklo z "Vandalové", tedy jména jednoho z národů, které se výrazně podílely na stěhování národů. Jejich jméno znamená "Pohybliví" nebo "Tuláci" . Patřili k  východogermánským kmenům. Jazykově byli blízcí Gótům . Původní sídla snad ležela na Jutském poloostrově. Na počátku našeho letopočtu žili v dnešním Polsku. Antičtí autoři sem v 1. století n. l. umisťují Lugie . Je pravděpodobné, že Vandalové byli jejich součástí, případně se jedná o synonymum. V roce 50 n. l. se spolupodíleli na zničení říše Svévů v Pomoraví. Kolem poloviny 2. století n. l. začínají pohyby germánských kmenů, v jejichž pozadí byl pravděpodobně přesun Gótů z Povislí směrem na jih. Jeho důsledkem byly zřejmě známé markomanské války  ve druhé polovině 2. století, kdy některé barbarské kmeny možná spíše než kořist hledali na římském území nová sídla. V...

Germánská jména se obvykle skládala ze dvou částí, z nichž každá měla svůj význam, ne vždy se ale k sobě hodily. Zřejmě vůbec nevadilo, když obě části vyjadřovaly protiklad. To bylo zřetelnější u jmen ženských, která našim uším většinou moc libě neznějí. Pokud zjistíme, co znamenají, působí ještě zvláštněji. Tady jsou některé příklady: Brunhilda Válečné brnění Fredegunda Mír válka Gertruda Jistý oštěp Balthilda Odvážná v bitvě Radegunda Rada v boji Waldberga Ovládající ochranu Kunigunda Příbuzenstvo boj Chlothilda Slavný boj Rosamunda Slavná ochrana Kriemhilda Maska boj Adelheid Vznešené způsoby Edeltraud Vznešená silná Hedwiga Boj bitva Gudrun Boj runy Rosalinda Slavná lípa Chlodvík Slavný boj Childerich Silný v boji Adalbert Vznešeně zářící Heribert Zářící bojovník Sigebert Zářivé vítězství Theodorich Vládce lidu Dagobert Dobře zářící Gundbald Smělý v boji Gunther Boj vojsko Theudebald Smělý lid Hildebert Boj zářící Hilderich Boj mocný Roland Sláva země Bernh...

            Z dějin říše Franků             Tento příběh může připomínat divočejší pohádku pro dospělé, je ale pravdivý. Že ale ve své době nebyl až tak výjimečný, dokazuje historie spojená s langobardskou královnou Rosamundou a odehrávající se zhruba současně.             V roce 561 zemřel francký král Chlotar I. Původně měl sedm synů. Dva zemřeli již dříve a jednoho nechal i s jeho manželkou a dětmi upálit za pokus o vzpouru. Zbyli tedy čtyři a mezi ně byla tedy říše, jak bylo u Franků zvykem, rozdělena. Nejstarší Charibert dostal Neustrii s Paříží a Aquitánii, Guntram Burgundsko, Sigibert Austrásii a nejhůře dopadl mimořádně ambiciózní a bezohledný Chilperich . Ten se původně pokusil zmocnit se otcova pokladu i říše na úkor bratrů, nakonec ale dostal jen malé území s centrem v Soissons,...

Jména prvních panovníků jsou legendární a časově je nejde zařadit. Také léta vlády králů před odchodem z Panonie jsou jen přibližná. Agelmund Lamissio Ibor a Agio Lethuc Hildeoc Godeoc 478-490 Claffo 490-510 Tato 510-540 Wacho 540-545 Walthari 545-560 Audoin 560-572 Alboin 572-574 Klef 574-584 interregnum 584-590 Authari 590-615 Agilulf 615-626 Adaloald 626-636 Arioald 636-652 Rothari 652-653 Rodoald 653-661 Aripert I. 661-662 Godepert a Perctarit 662-671 Grimoald 671 Garibald 671-688 Perctarit 688-700 Cunincpert 700 Liutpert 701 Raginpert 701-712 Aripert II. 712 Ansprand 712-744 Liutprand 744 Hildeprand 744-749 Ratchis 749-756 Aistulf 756-757 Ratchis 757-774 Desiderius

Vrchol moci a pád Za krále Aistulfa (749-756) začínají v polovině 8. století vážné problémy, i když to zpočátku vypadalo naopak velmi nadějně. Aistulf usiloval o ovládnutí celé Itálie. Provedl kvůli tomu vojenskou reformu, podobné té, kterou o něco dříve prosadil u Franků Karel Martell . Velcí pozemkoví vlastníci se museli k vojenské službě dostavit jako těžkoodění jezdci. Střední vrstvy musely mít koně, štít a kopí, nejchudší luk, šípy a štít. S novou armádou se mu v roce konečně podařilo dobýt centrum byzantské moci v Itálii, Ravennu a ovládnout exarchát . Vévodství Spoleto a Benevento , která se pokoušela spojit se proti králi s papežem, byla silou podrobena. Tím dosáhla moc langobardských králů svého vrcholu. Až na malé výjimky byla ovládnuta celá Itálie. Tou podstatnou výjimkou bylo území kolem Říma, ovládané papežem. Aistulf se sice snažil o dohodu s papežem Štěpánem II., ten mu ale nevěřil a raději se spojil s Franky. Souhlasil, aby Pippin III. Krátký svrhl posledního Merove...