Historie a víno

Tato kultura se rozvíjela od 2. století do 5. století n. l. na území republiky Tuva. Název má podle bohatě vybaveného kurganu Kokel. Utváření této kultury je spojeno s proniknutím Hunů či spíše některého jimi podmaněného mongoloidních kmene do oblasti Altaje při expanzi směrem na západ. Tento kmen se pak stal součástí západního křídla jejich říše. Když pak byli Hunové v polovině 2. století n. l. poraženi od Sien-piů, snažila se tato skupina ukrýt v oblasti chráněné pohořím Sajan. Všechny pohřby jsou pod mohylami, většinou okrouhlého tvaru, pod nimiž je 1 - 2 metry hluboká, poměrně úzká pohřební jáma, obložená kamennými deskami, v některých případech ještě vyložená okrouhlými kameny. Mrtví leželi na zádech s hlavou směrem na západ nebo severozápad. I když tvůrci této kultury asi k vlastním Hunům nepatřili, převzali od nich vynikající dalekonosné kompozitní luky. Většina pohřbů je mužských, mrtví velmi často vykazují stopy smrtelných poranění, která byla způsobená mečem nebo šípem. Zdá s...

Kolem roku 200 př. n. l. začala velká expanze Hunů směrem na západ. Během ní pronikli i do oblasti dnešní republiky Tuva. V té době zde žily severoíránské kmeny, které neměly mnoho šancí se Hunům postavit. Ti měli na svou dobu dokonalé dalekonosné luky a dlouhé meče, zatímco původní obyvatelstvo ještě kratší luky skythského typu, kterým nemohli nepřítele na dálku zasáhnout, a pro boj na blízko pak používali bojové sekery a krátké meče akinaky. Byli tedy nevyhnutelně podrobeni. Od 2. století př. n. l. do 1. poloviny 5. století se zde vyvíjela bulan-kobinská kultura, u níž vydělujeme tři etapy: I. 2. století př. n. l. - 1. století n. l. s klíčovými kurgany Usť-Edigan, Čendek a Jaloman II. Typické jsou nevelké okrouhlé nadzemní mohyly z hlíny a kamení, pod nimi je jáma vyložená velkými kamennými deskami, což připomíná hunské hroby a dokazuje jejich vliv. Mrtvý leží buď na zádech, nebo na boku, s ním je pohřben i kůň. Inventář je směsí předmětů skythských, sarmatských a zejména hunských, n...

Tungchu byly kočovné pastevecké staromongolské kmeny, známé od doby vlády čínské dynastie Čou, první záznamy o nich pocházejí ze 4. století př. n. l. Žily ve Vnitřním Mongolsku a v Poamuří a byly východními sousedy Hunů Siung-nuů. Jejich čínské jméno znamená východní barbaři . Jejich potomky byli Wu-chuani a Sien-piové, jejichž jména pocházejí od dvou pohoří, ve kterých kolem přelomu letopočtu tyto skupiny žily. Historie a kultura tohoto národa je zatím známa jen omezeně. Předpokládá se, že neměli ještě důsledně zavedený systém dědičných vládců. V jejich čele byli volení stařešinové. Základní zbraní bojovníků byl relativně jednoduchý kompozitní luk, podobný tomu, jaký zpočátku používali i Hunové. Ti ho ale později výrazně zdokonalili, takže měl větší dostřel, přesnost i průraznost. Hroty šípů byly kostěné, bronzové a železné. Pro boj zblízka používali kopí a bronzové kinžály. Typickou součástí výstroje pak byly opasky s bronzovými přívěsky a zvonečky. Bojovali jako lehká jízda, snažili...

Tito kočovníci byl potomci statečných Turků Šato a tedy i Hunů Siung-nu, i když byli smíšeni i s některými dalšími kmeny, zejména s Ujgury . Žili na dlouhém a úzkém území mezi pouští Gobi a Velkou čínskou zdí. Jméno jim dali Číňané, kterým dlouho věrně sloužili při ochraně zdi. Znamená to něco jako "Ochránci brány". Za tuto pomoc dostávali od Číňanů mnohé jejich vymoženosti, jako např. hedvábí, porcelán a různé ozdoby. Hlavní obživu jim poskytovala obrovská stáda koní, vedle toho ale i orali pole a pěstovali zejména proso, ze kterého si vařili kaši. Koně ponechávali do tří let prakticky polodivoké, teprve potom je začali zajíždět, což nebylo bez nebezpečí. Jednalo se o koně nízkého vzrůstu, mimořádně odolné, které nebylo nutné na zimu nijak krmit, protože si obživu uměli najít i pod sněhem. Díky tomu ale pro jejich majitele neplatilo pravidlo známé v Evropě, že v zimě se války nevedou. Onguti byli poměrně vysoké postavy, mohutní. Velmi si vážili starších lidí. Pokud jim zemř...

Další důležitou etapou pro Šato bylo velké rolnické povstání, vedené Chuang Čchaem, které vypuklo v Číně v roce 874. Povstalcům se podařilo dobýt i tchangské hlavní město Čchang-an. Číňani se v zoufalé situaci obrátili o pomoc k vůdci Šato, Li Kche-jungovi , kterému se říkalo "Jednooký drak". I když měl jen asi 17 000 bojovníků, povstalce drtivě porazil v roce 883 v bitvě na řece Wej. Chuang Čchao spáchal následujícího roku sebevraždu. Li-Kche-jung byl jmenován ministrem a gubernátorem. Nic by mu nebránilo, aby se prohlásil císařem, byl ovšem mimořádně loajální. Když ale v roce 907 svrhl posledního tchangského císaře Ču Wen, dvojnásobný zrádce, který nejprve zradil Chuang Čchaa a podpořil dynastii Tchang, aby ji ve vhodné chvíli zničil a prohlásil se císařem nové dynastie Pozdní Liang, vystoupil Li Kche-jung proti němu. Nejprve se proti uzurpátorovi spojil s vůdcem Kitanů Jie-lü Ambaganem, ten ho však zradil a nabídl spojenectví Ču Wenovi. Ten ale odmítl. Poslal proti Šato ...

Turci Šato byli potomci středoasijských hunských kmenů Čchu-jüe z říše Jüeban a Turkutů . V 7. století patřili, spolu s mnoha dalšími kmeny, k Západoturkutskému kaganátu . Byli to kočovníci a žili v Džúngarsku. Ve 40. letech 7. století vládl skupině kmenů (části kaganátu), k nimž patřili i Šato, princ z vládnoucí dynastie Ašina Chelu , který se z obavy před sílícím tlakem Číny do stepí raději dobrovolně podrobil říši Tchang. Když byl v roce 657 Západoturkutský kaganát Číňany rozbit, byla jimi správa nad těmito kmeny svěřena princi Ašina Miše . Stařešina kmene Šato Cinšan v čínských službách bojoval od počátku 60. let proti Teleskům. Za dobré služby byl v roce 702 povýšen do knížecího stavu. Jeho syn Fugo ustoupil pod tlakem Tibeťanů se svým lidem na východ pod ochranu Číny. Jeho nástupce Gudoči pomáhal Číňanům při potlačování povstání generála An-Lu-šana v letech 756-763. Tato vzpoura byla sice potlačena, ale Čínu vyčerpala do té míry, že již nebyla nadále schopná agresivní zahran...

Tabgači i Mu-jungové patřili k staromongolským kmenům, které byly ve 2. století n. l. součástí velké sien-pijské říše, vytvořené Tchan-š´chajem . Ta se rozpadla v roce 235 . Tabgači si poté vytvořili vlastní chanát v čele s Tujinem . Od 1. století př. n. l. žili v Zabajkalsku, ve 3. století n. l. je ale sucho přinutilo přesunout se na jih do stepí na východ od Ordosu. Od ostatních Sien-pi se odlišovali zvykem splétat si cop, což zřejmě převzali od svých sousedů Tunguzů. Snahy o dobré vztahy s Čínou se nevydařily. Čínské intriky nakonec způsobily, že po smrti chána Silu v roce 285 se říše na čas rozdělila na tři samostatné úděly, ale v roce 307 je opět spojil Toba Ilu . Roku 376 zničil chanát tangutský cisař Fu Tien . Po zániku jeho říše v roce 386 byl chánem zvolen Toba Guj . Ten se v roce 398 prohlásil císařem říše Pej Wej , která nakonec dobyla celou severní Čínu a ovládala ji až do poloviny 6. století. V ní se Tabgači brzy rozplynuli v čínském moři a tabgačský účes byl zakáz...

Sien-pi byli staromongolským kmenem. Jejich předky byli kmeny Tungchu , podrobené ve 3. století př. n. l. Huny Siung-nu . Žili poté v severovýchodním Mandžusku, spolu s dalším příbuzným kmenem, Wuchuany. Byli to typičtí kočovníci, pasoucí svá stáda skotu ve stepích a obývající jurty a stany. Neměli příliš pevnou organizaci. Dělili se na 120 rodů, z nichž každý se spravoval hodně samostatně a měl v čele voleného stařešinu. Nebyly ani vybírány daně. Velké rozdíly v majetku neexistovaly. Pokud nějaký muž přišel v důsledku cizího vpádu nebo chorob o své stádo, každý soused mu musel darovat ovci. Tak se mohl poměrně brzy zase vyrovnat ostatním, případně si ještě výrazně polepšit při nějaké loupeživé výpravě. Svatby se odehrávaly obvykle v dubnu u řeky Siramuren. Muž si před sňatkem oholil hlavu. Ve výzbroji bojovníků byly luky, palaše, pancíře a štíty, ne však kopí, takže taktika úderu těžké jízdy na kopí u nich ještě nebyla známá. Ještě v roce 45 n. l. se Sien-pi pokusili společně s Huny o...

Římané nám zanechali poměrně odpudivý popis hunských mužů, je ovšem otázkou, do jaké míry je pravdivý. Prý si úmyslně noži rozřezávali tváře, aby nepřítele zastrašili už svým vzhledem. Na ramenou a pažích byli tetování. Měli nevýrazné tváře s řídkými vousy, tmavou barvu kůže. Nos měli plochý a údajně ho novorozencům ještě úmyslně převazovali, aby se dobře vešel do přilby. Vlasy měli zčásti vyholené, vzadu si je stahovali do copů, které si někdy obarvovali do kaštanového odstínu. Máme u nich doložený zvyk umělé deformace lebek, který po nich převzali nejprve Alani a pak i část germánské elity. Podle dochovaných nálezů bylo mezi Huny asi 20-25 % mongoloidů. Odívali se do oděvů, sešitých z kožešin (snad svišťů) nebo látek a ty nosili, dokud se na nich nerozpadly. Na nohou měli kamaše z kozinky. Na hlavě nosili šišaté plstěné čapky. Na nich nosily ozdoby ve tvaru cikády, které byly odznakem hodnosti. Bohatě vykládány drahými kameny byly opasky, pochvy mečů a koňské postroje. Ženy nosily bo...

Někdy koncem jara 452 zaútočil Attila znovu na Západořímskou říši. Aëtius situaci značně podcenil. Domníval se, že Attila začne opět vyjednávat. Nedal proto bránit alpské průsmyky. Attila rychle a bez boje prošel Julskými Alpami a vpadl do Itálie. Oblehl zde velké město Aquilea. Obránci se urputně bránili, ale nakonec bylo město zcela zničeno. Ti, kteří přežili, pak založili Benátky. Dále byla vypleněna města Padova, Vicenza,Verona, Brescie, Milán a jiná. Celá severní Itálie byla zpustošena. Západním Římanům přišli na pomoc Byzantinci, vedení Áetiem (náhodná podoba jména se západořímským Aëtiem). Ti úspěšně zaútočili na Huny v Karpatské kotlině. Attilovu armádu v Itálii kosil mor, koně trpěli nedostatkem píce, proto souhlasil s jednáním. Poselstvo Římanů vedl konzul Avienus, důležitou osobou zde byl i papež Lev I . Jednání proběhlo u řeky Mincio. Věřícími popisovaný zázrak a ohromení Attily papežovou velikostí se asi nekonaly, Attila za dané situace prostě musel přijmout mír. Spokojil...

Attilovo tažení na západ začalo počátkem roku 451. Jeho armáda překročila Rýn, když: " olše se staly čluny a pokryly Rýn jakoby mostem". Odhady počtu jeho bojovníků jdou až k 700 000, což je téměř určitě přehnané, pravděpodobně se ale skutečně jednalo o několik set tisíc mužů. Kdo všechno v této armádě byl? Zdaleka ne jen Hunové. Kromě nich sem patřili:Ostrogóti, Gepidové, Rugiové, Markomani, Svévové, část Burgundů a Franků, Herulové, Alamani, Durynkové, Sarmati. Tak obrovské vojsko nutně muselo táhnout několika proudy. Ostrogóti vyplenili Basilej a Kolmar, Gepidové Štrasburk, Špýr a Worms, Hunové Mohuč, Mety a Remeš. U Paříže se Hunové na poslední chvíli obrátili a nezničili ji. Zázrak je připisován sv. Jenovéfě. V Galii zatím magister militum Flavius Aëtius sbíral armádu. S Attilou se velmi dobře osobně znali. Zatímco Aetius žil několik let jako rukojmí u Hunů, prožil i Attila v mládí několik let v Západořímské říši. Aetiovi se s velkými obtížemi podařilo sebrat také ú...

Nástupci Rugy se stali jeho synovci, Mundzukovi synové Bleda a Attila . Oba měli nadvládu nad částí říše a kmenů. Bleda byl starší a zřejmě měl zpočátku o něco významnější postavení. Společně ale velmi tvrdě vystupují vůči Byzanci. V roce 435 ji smlouvou v Margu (v dnešním Srbsku) přinutili zdvojnásobit roční tribut na 700 liber zlata (asi 229 kg). I oni ale zpočátku spolupracují s Aëtiem. Protože se Burgundi pokoušeli zvětšovat svou říši, došlo po dohodě s ním v roce 436 k druhému hunskému útoku, při kterém zahynul burgundský král Gundahar, vyvražděna velká část národa a jejich říše zničena. Tato událost se stala základem pro slavnou Píseň o Nibelunzích . V letech 440-442 využili Hunové zaneprázdněnosti byzantských vojenských sil, které byly soustředěny na Sicílii proti Vandalům, kteří krátce předtím dobyli Kartágo. Hunská vojska vpadla na Balkán, dobyla a zpustošila mnoho měst. Císař Theodosius II. sem sice rychle vyslal alanského vojevůdce Aspara, ten byl ale několikrát poražen....