Historie a víno

Dokonce ani po smrti Gotšalka a dobytí Retry nebyla ještě situace Polabských Slovanů úplně beznadějná, i když velká šance byla nepochybně promarněna. Zatímco Gotšalkova manželka, původem dánská princezna uprchla s mladším synem Jindřichem k Dánům, snažil se starší syn Budivoj obhájit dědictví. Převahu měli ale pohané. Budivoj sice se saskou pomocí ovládl na čas Vagrii, většina země se ale podrobila ránskému vévodovi Krutovi (1066-1105). V boji proti němu byl Budivoj zabit. Krut ovládl 1070 celé veletské území a vytvořil tak velkou říši s centrem v Arkoně na Rujaně. Zde byl uctíván Svantovít. Slabinou této říše bylo ale to, že byla čistě pohanská v době, kdy všechny sousední státy již křesťanství přijaly. V roce 1093 dobyl Gotšalkův syn Jindřich (Heinrik) s dánskou pomocí Vagrii, poté ovládl i havolanské území. Stárnoucí Krut se s ním následně pokoušel usmířit. Jindřich se ale dohodl s mladou Krutovou manželkou Slavinou a na společné hostině nechal Kruta zavraždit. S vdovou se pak ...

Přes hrozivé obklíčení převážně pohanských Polabských Slovanů Němci a nově se utvářejícími křesťanskými státy nebyla na přelomu tisíciletí situace ještě zdaleka beznadějná. Srbské kmeny sice už definitivně ztratily nezávislost a staly se od té doby jen objektem vzájemných střetů Němců, Poláků a Čechů. Pokud by však zůstaly natrvalo v rukou polských nebo českých (obě Lužice do roku 1635), mohly si minimálně svůj slovanský charakter ponechat. Na počátku 11. století ovládal celou oblast srbských kmenů polský kníže Boleslav Chrabrý . To paradoxně dost pomohlo oběma zbylým větvím Polabských Slovanů. Nový císař Jindřich II. se potřeboval soustředit na těžký boj s ním a musel kvůli tomu i zásadně změnit politiku vůči Obodritům a Luticům. Hned v počátcích vlády uznává nezávislost Obodritů . A Lutici - nejzatrvzelejší pohané - se stávají dokonce jeho spojenci. Roku 1018 získal císař zpět zemi vlastních Srbů, které se začíná říkat Míšeňsko . Boje o Milčansko a zemi Lužičanů pak pokračovaly...

Jak jsem již uvedl na konci minulé kapitoly, zahájil německý král Jindřich I. Ptáčník rozsáhlou ofenzivu proti všem slovanským kmenům, sousedícím s říší. Nám je dobře známý útok z roku 929 proti sv. Václavovi , který vedl k získání jistého vlivu v Čechách a k pravidelnému posílání volů do Německa ( kde jich zřejmě v té době bylo o něco méně než u nás). Václavova matka Drahomíra pocházela z vládnoucího havolanského rodu. Její spory se sv. Ludmilou , ale i s Václavem mohly být odrazem odlišného postoje k Německu i ke křesťanství, přicházejícímu odsud. Drahomíra byla pravděpodobně podstatně nepřátelštější než Přemyslovci. Měla k tomu jistě své důvody. Již v roce 928 dobyl Jindřich centrum Havolanů Brenu a většinu zde přítomných nechal povraždit, pouze ženy a děti vzal do otroctví. Již v roce 922 si podrobil Milčany a 928 Srby. 929 zvítězil ve velké bitvě u Lenzenu nad Obodrity a Ratary. V témže roce si podrobil Glomače, 930 Lutice a 932 Lužičany. Jistým problémem Otonů ve vztahu k ...

První pokusy o podmanění Polabských Slovanů spadají do období vlády posledního významného Merovejce - franckého krále Dagoberta . Ten při tažení na východ proti Sámovi dočasně přinutil k poslušnosti srbského knížete Dervana . Protože byl ale sám poté Sámem v roce 631 u Wogastisburgu poražen, uznává Dervan závislost na Sámovi. To byla ale pro Polabské Slovany asi celkem málo významná epizoda a delší dobu měli potom (ostatně stejně jako Slované v Čechách) celkem klid. Souběžné útoky proti Polabským Slovanům a do Čech nejsou ale v následujících staletích vůbec výjimečné, dokonce přesně naopak. Kdo zná relativně dobře české dějiny v období raného feudalismu, ale příliš se neorientuje v dějinách Polabských Slovanů, může být překvapen tím, do jaké míry jsme měli společnou historii. K raným dějinám do 9. století je informací poskrovnu, ale i zde jsou paralely v dějinách obou větví západních Slovanů dost zřejmé. Dalším obdobím zvýšeného zájmu Franků o své východní sousedy je doba vlády cí...

Lužičtí Srbové , to je dnes nepatrný zbytek Polabských Slovanů, velké skupiny západoslovanských kmenů, sídlících severně od nás na území, které přibližně odpovídá bývalé NDR. Pokud by osud byl k nim milosrdnější, mohli vytvořit národ početnější než jsme my a mapa střední Evropy by vypadala zcela jinak. To se ale z mnoha důvodů nestalo. Svůj staletý zápas o existenci nakonec prohráli. Patřili nejenom k našim sousedům, ale zároveň i k našim nejbližším příbuzným, přesto o nich u nás něco bližšího ví jen málokdo, ani na školách se o nich skoro neučí. Proto bych jim chtěl toto vyprávění věnovat. V době stěhování národů a krátce po něm pronikli Slované hluboko na území dnešního Německa, až po ústí Labe do Severního moře a jejich osídlení šlo po linii, kterou bychom mohli přibližně vytýčit dnešními městy Hamburg, Magdeburg, Halle . ( Ta linie pokračovala západně od našich hranic dále na jih a Slovany bylo tedy osídleno i Rakousko a část Bavorska, to už ale do mého příběhu nepatří.) Polabští ...