Hunové v Evropě. 4. Bitva na Katalaunských polích

Attilovo tažení na západ začalo počátkem roku 451. Jeho armáda překročila Rýn, když: "olše se staly čluny a pokryly Rýn jakoby mostem". Odhady počtu jeho bojovníků jdou až k 700 000, což je téměř určitě přehnané, pravděpodobně se ale skutečně jednalo o několik set tisíc mužů. Kdo všechno v této armádě byl? Zdaleka ne jen Hunové. Kromě nich sem patřili:Ostrogóti, Gepidové, Rugiové, Markomani, Svévové, část Burgundů a Franků, Herulové, Alamani, Durynkové, Sarmati. Tak obrovské vojsko nutně muselo táhnout několika proudy. Ostrogóti vyplenili Basilej a Kolmar, Gepidové Štrasburk, Špýr a Worms, Hunové Mohuč, Mety a Remeš. U Paříže se Hunové na poslední chvíli obrátili a nezničili ji. Zázrak je připisován sv. Jenovéfě.

V Galii zatím magister militum Flavius Aëtius sbíral armádu. S Attilou se velmi dobře osobně znali. Zatímco Aetius žil několik let jako rukojmí u Hunů, prožil i Attila v mládí několik let v Západořímské říši. Aetiovi se s velkými obtížemi podařilo sebrat také úctyhodné vojsko. Nejobtížnější bylo získat nejsilnějšího spojence - Visigóty (10-20 tis mužů). Dále se připojila část Franků a Burgundů, Bretonci, Sasové a Alani. A samozřejmě Římané, kteří by ale sami Attilu nezastavili.

Attila směřoval k významnému Orleánsu, kde byl důležitý most přes Loiru. Spoléhal na to, že se k němu připojí alanský král Sangibán, který v této oblasti sídlil. Ten o tom údajně vážně uvažoval, ale rozhodl se vyčkat, jak se situace vyvine. Předvoj Hunů město oblehl, obránci se asi měsíc statečně bránili, nakonec bylo ale město dobyto. To se ale Hunům podařilo právě v tom okamžiku, kdy k Orleánsu přitáhl v čele hlavních římských sil Aëtius. Proto ho zase okamžitě vyklidili a ustupovali. Sangibán se tedy připojil k Aetiovi a společně Huny pronásledovali. V předvečer katalaunské bitvy údajně došlo k dílčí ale poměrně velké bitvě, kdy zadní voj hunské armády, tvořený Gepidy, byl napaden Franky. Obě strany utrpěly těžké ztráty. Poté se v létě (červen nebo červenec) 451 střetly hlavní armády. Kde to vlastně bylo, o tom se dosud vedou spory. Bitva se tradičně označuje na Katalaunských polích (Chalons) nověji na Mauriackých polích (Campus Mauriacus). Zřejmě to bylo poblíž Troyes v Champagne. Attila tu mohl mít pohromadě asi 50-100 000 mužů, Hunové tvořili přibližně polovinu, počty nepřátel byly asi podobné, samotných Římanů bylo asi 20 000. Předpovědi hunských šamanů o výsledku bitvy nebyly příznivé, i když slibovaly smrt nepřátelského vůdce. Attila si myslel, že zahyne Aëtius. Pro jistotu nechal vybudovat tábor chráněný vozovou hradbou v místě starého keltského oppida a armádu rozdělil na tři části. Pravému křídlu tvořenému Gepidy a dalšími kmeny velel gepidský král Ardarich, sám Attila vedl střed, velitelem levého křídla byl ostrogótský král Valamir. Nepřátelská armáda byla rozdělena podobně. Aëtius stál v čele Římanů proti Ardarichovi. Dosti ďábelsky postavil Theodorichovy Visigóty proti příbuzným Ostrogótům. Sangibána pověřil velením středu, což ve skutečnosti mohlo být odrazem nedůvěry k tomuto problematickému spojenci, kterého tak chtěl mít z obou stran pod kontrolou. Za Alany stáli uprostřed ještě další spojenci.

Bitva začala tím, že obě strany chtěly ovládnout strategicky výhodně položený kopec. Ten nejprve obsadil Theodorichův syn Thorismund a odrážel zuřivé útoky nepřátel. Ve vzniklé vřavě padl král Visigótů Theodorich I., údajně zabit Ostrogótem Andagisem z královského rodu Amalů. Visigóti přesto pokračovali v útoku, při kterém se jejich jízdě zřejmě podařilo částečně obejít Huny a tak je přimět k ústupu. Ti se uchýlili pod ochranu tábora, kde se dobře bránili střelbou z luků. Když byl zraněn i Thorismund, římská armáda útok přerušila. Attila se obával úplné porážky, nechal si postavit hranici ze sedel a chtěl se nechat upálit, kdyby nepřítel prorazil do tábora. Ráno ale s překvapením zjistil, že se žádný další útok konat nebude, protože římská armáda ustoupila. Podle tehdejšího chápaní se tak vlastně stal vítězem, protože mu zůstalo bojiště s veškerou kořistí. Jak je to možné?

Aëtius se obával, že v případě úplného zničení Hunů by Visigóti, kterým nedůvěřoval, neúměrně posílili a mohli by se stát ještě větší hrozbou. Přesvědčil tedy Thorismunda, aby se vrátil domů zajistit si trůn, což se skutečně stalo. Protože zbytek armády samotný proti Hunům bojovat nemohl, ustoupili Římané i další spojenci také. Bitva tak skončila bez jasného výsledku a už od starověku je vykládána střídavě jako vítězství Hunů, Římanů, případně jako nerozhodná. V každém případě ale skončila obrovským masakrem. Obě strany utrpěly strašlivé ztráty. Podle některých (určitě nadnesených) údajů padlo až 165 tisíc mužů a potok, protékající bojištěm se prý rozvodnil prolitou krví.

Attila ještě několik dní zůstal na místě bitvy, poté se ale stáhl za Rýn. Již ale pomýšlel na odvetu.

V regionu, kde se bitva odehrála se dodnes rodí překvapivě mnoho dětí s tzv. mongolskou skvrnou na zadečku, což je jasný důkaz o tom, že Hunové zde nejen válčili.