Hunové v Evropě. 3. Attila

Nástupci Rugy se stali jeho synovci, Mundzukovi synové Bleda a Attila. Oba měli nadvládu nad částí říše a kmenů. Bleda byl starší a zřejmě měl zpočátku o něco významnější postavení. Společně ale velmi tvrdě vystupují vůči Byzanci. V roce 435 ji smlouvou v Margu (v dnešním Srbsku) přinutili zdvojnásobit roční tribut na 700 liber zlata (asi 229 kg). I oni ale zpočátku spolupracují s Aëtiem. Protože se Burgundi pokoušeli zvětšovat svou říši, došlo po dohodě s ním v roce 436 k druhému hunskému útoku, při kterém zahynul burgundský král Gundahar, vyvražděna velká část národa a jejich říše zničena. Tato událost se stala základem pro slavnou Píseň o Nibelunzích.

V letech 440-442 využili Hunové zaneprázdněnosti byzantských vojenských sil, které byly soustředěny na Sicílii proti Vandalům, kteří krátce předtím dobyli Kartágo. Hunská vojska vpadla na Balkán, dobyla a zpustošila mnoho měst. Císař Theodosius II. sem sice rychle vyslal alanského vojevůdce Aspara, ten byl ale několikrát poražen. Roku 443 byla uzavřena další mírová smlouva, tentokrát se zcela drastickými podmínkami. Byzantinci měli zaplatit okamžitě 6 000 liber zlata jako nedoplatky za předchozí léta a nově začít platit 2 100 liber zlata ročně.

Byzanc ale již v roce 444 platit přestala. Attila pak v roce 445 zavraždil svého bratra a stal se jediným vládcem říše. V roce 446 porazil odbojné Akaciry na východě své říše a 447 spolu s Gepidy a Ostrogóty znovu zaútočil na Byzanc. Ta byla oslabena jakousi smrtící epidemii a strašlivým zemětřesením, které dokonce zničili i velkou část konstantinopolského opevnění. To bylo ale velmi rychle nejen obnoveno, ale ještě rozšířeno, takže město bylo chráněno trojitým pásem hradeb. Vstříc Attilovi vyslali z Byzance silnou armádu, která byla sice v bitvě na řece Utu poražena, ale i on utrpěl těžké ztráty. Zpustošil sice ještě Thrákii a dobyl většinu významných měst, ale zaútočit proti obnoveným hradbám Konstantinopole se neodvážil. Přesné podmínky míru z roku 448 neznáme, byly ale zcela jistě opět kruté. Byzanc musela na Balkáně vyklidit území jižně od Dunaje o délce asi 500 a šířce až 200 km.

V roce 449 přijeli do Konstantinopole dva z nejmocnějších mužů Attilova dvora, vojevůdce Edekon a tajemník Orestés. Attila Byzantince obviňoval, že podmínky míru nedodržují, zejména že zadržují utečence z jeho říše, které byli povinni mu vydávat. Mocný ministr eunuch Chrysafios se Edekona pokusil podplatit, aby Attilu zavraždil. Ten naoko souhlasil a úplatek přijal, ale pak vše svému pánovi vypověděl. Ten pak požadoval Chrysafiovu hlavu, ale nakonec se spokojil s dalším zlatem a v roce 450 byla uzavřena další smlouva, která byla pro Byzanc překvapivě příznivá, protože jim vracela nedávno ztracená území v Podunají. Příčina takové Attilovy smířlivosti spočívala zřejmě v tom, že již plánoval tažení na západ, i když možná v trochu jiné podobě, než jakou nakonec uskutečnil v roce 451. Chystal se k tažení proti Visigótům v Galii, což bylo v zájmu západních Římanů a o což ho žádali i vyslanci vandalského krále Geisericha, tradičního nepřítele Gótů.

Nakonec to dopadlo úplně jinak. Roli sehrálo několik náhod. Byzantský císař Theodosius II. v roce 450 spadl z koně a náhle zemřel. Jeho nástupce Marcianus Hunům vzkázal, že pro ně nemá zlato, pouze železo. Attilova říše se ale bez zlata a kořisti nemohla obejít. Karpatská kotlina byla pro hunská stáda malá, k obživě to nestačilo. Navíc si náčelníci podřízených kmenů rychle zvykli na bohaté dary, které pomáhaly udržovat jejich věrnost. Attila se proto rozhodl využít neobvyklé nabídky k sňatku, kterou dostal ze Západořímské říše. Sestra císaře Valentiniána III. Grata Iusta Honoria se zamilovala do svého sluhy. Když se aférka provalila, byl služebník popraven a Honoria poslána do domácího vězení. V zoufalství poslala v roce 450 Attilovi svůj prsten a nabídla mu svou ruku. Attila se rozhodl využít příležitosti, se svatbou souhlasí a žádá jako věno Galii. Bratr Honorii urychleně provdal, ale události se již daly do pohybu. Attila si pochopitelně nechtěl nechat takovou lákavou možnost ujít. Další záminkou k tažení do Galie byla smrt franckého krále na podzim roku 450 a spory o trůn mezi jeho dvěma syny. Zatímco jeden hledal podporu u Římanů, druhý se obrátil o pomoc k Attilovi.