Sien-pi. 1. Tchan-š´-chajova veleříše

Sien-pi byli staromongolským kmenem. Jejich předky byli kmeny Tungchu, podrobené ve 3. století př. n. l. Huny Siung-nu. Žili poté v severovýchodním Mandžusku, spolu s dalším příbuzným kmenem, Wuchuany. Byli to typičtí kočovníci, pasoucí svá stáda skotu ve stepích a obývající jurty a stany. Neměli příliš pevnou organizaci. Dělili se na 120 rodů, z nichž každý se spravoval hodně samostatně a měl v čele voleného stařešinu. Nebyly ani vybírány daně. Velké rozdíly v majetku neexistovaly. Pokud nějaký muž přišel v důsledku cizího vpádu nebo chorob o své stádo, každý soused mu musel darovat ovci. Tak se mohl poměrně brzy zase vyrovnat ostatním, případně si ještě výrazně polepšit při nějaké loupeživé výpravě. Svatby se odehrávaly obvykle v dubnu u řeky Siramuren. Muž si před sňatkem oholil hlavu. Ve výzbroji bojovníků byly luky, palaše, pancíře a štíty, ne však kopí, takže taktika úderu těžké jízdy na kopí u nich ještě nebyla známá.

Ještě v roce 45 n. l. se Sien-pi pokusili společně s Huny o neúspěšný vpád do Číny, ale už v roce 49 poslal jejich stařešina Bajanche poselstvo do Číny s návrhem společného boje proti Hunům. Uskutečnil proti nim nájezd a od Číňanů dostal zaplaceno za každou hunskou hlavu. V roce 54 dostal Bajanche od Číny peníze pro změnu za nájezd proti Wuchuanům, kteří plenili čínské pohraničí. V roce 93 se spojila Čína, Sienpi-pi, Tinglingové a Češi (obyvatelé Turfanu) proti Severním Hunům, porazili je v bitvě u Ich-Bajanu a jejich říši zničili. Poměrně velká část Hunů (100 000 rodin) se pak spojila se Sien-pi a splynula s nimi. Ti tak značně posílili. Už od roku 97 začali útočit proti Číně. V 1. polovině 2. století pak probíhá v pohraničí téměř neustálá válka, při níž Číně proti Sien-pi vydatně pomáhají Jižní Hunové, kteří na ní uznali závislost a fungovali podobně, jako třeba v Římské říši kmeny foederátů.

Opravdovým nebezpečím pro sousedy se Sien-piové ale stali až ve druhé polovině 2. století za vlády Tchan-š´-chaje (155-181). Již před ním existovali jacísi vůdci kmenového svazu s titulem dažen, faktická jednota ale neexistovala. Legenda o Tchan-š´-chajově narození nepostrádá na komičnosti. Po návratu z tříletého vojenského tažení se jeho "otec" nestačil divit, že se mu právě narodil syn. Nepomohlo ani velmi pravděpodobně znějící vysvětlení, že žena otěhotněla poté, co se ve stepi lekla hromu a do úst jí spadla kroupa. Chlapec tak vyrůstal bez otce. Byl ale od mládí mimořádně schopný a již asi ve čtrnácti letech byl zvolen za stařešinu. Velmi rychle si pak podřídil ostatní stařešinu a stal se jediným vládcem, i když nepoužíval žádný zvláštní titul. Podrobil si Tinglingy a Wu-suny, porazil silnou říši Fu-jü, na západě zatlačil Huny. Jeho říše se táhla v délce asi 6 500 km od Volhy po Ussuri. Centrum leželo na horním toku Orchonu v Mongolsku. Tchan-š´-chaj začal pořádat velmi úspěšné nájezdy do Číny. Císař mu nabízel titul wang (král) a princeznu za ženu, on ale odpověděl dalším nájezdem. Celou říši rozdělil na tři části: střed a západní a východní křídlo. Smrt svého tvůrce ale říše dlouho nepřežila. Krátce vládl jeho starší syn Choljan, který ale nezískal všeobecné uznání a brzy padl při nájezdu do Číny, zabit střelou z kuše. Za druhého, ještě nezletilého mladšího syna Cjanmana pak vládl strýc Kujtu. Když Cjanman dospěl, začal se strýcem bojovat o moc a říše se rozpadla na dvě části. Víme ještě, že když zemřel Kujtu, vládl nějaký čas jeho bratr Butugen. V roce 235 se říše definitivně rozpadla. Hlavními dědici se stali Tabgači (Toba) a Mu-jungové.