Anglosaská království. 5. Vývoj od 10. století po rok 1066

Po Alfrédově smrti se králem stal jeho bojovný syn Eduard Starší (899-925). Ten jednak posílil obranu Wessexu novými hrady, ale také rozšiřoval sféru svého přímého vlivu. Když se proti němu jeho bratranec Ethelwold, usilující též o trůn, spojil s dánským králem East Anglie Eohricem, porazil roku 901 Eduard spojená vojska u Holme, Eohric padl a Eduard jeho území ovládl. Roku 910 došlo k bitvě o vliv v Mercii mezi spojenými vojsky Wessexu a Mercie proti Dánům z Northumbrie u Tettenhallu. Dánové prohráli a od té doby již nepřekročili hraniční řeku Humber směrem na jih. Definitivně si také podrobil Londýn a jeho nadvládu uznali i Dánové v Essexu. Ke konci své vlády byl nezpochybnitelným pánem území na jih od Humberu.

S postupem směrem na sever se také po Anglii šíří vazalský systém, jehož počátky se začaly objevovat pod franským vlivem od 8. století. Od počátku měl ale svébytné anglické rysy se zvláštním místním názvoslovím. Pro lenního pána se používal termín hlaford (odtud lord), tj. chlebodárce, vazalové velmožů pak byli označováni jako hlafeatan, tedy ten, kdo požívá chleba. Obecný pojem pro vazala byl thegen (thane). Eduard uložil všem witanům složení vazalské přísahu jako povinnost. Jeho syn a nástupce Ethelstan nařídil pod trestem smrti, že každý svobodný člověk musí mít svého pána, který ho měl zároveň zastupovat před soudem. Jistým nebezpečím pro jednotu země a svrchovanou královskou moc představovali ealdormani. Ti spravovali rozsáhlé oblasti, zpočátku velikostí blízké původním anglosaským státečkům. Byli vybíráni z předních rodů a na své oblasti pohlíželi jako na dědičné državy. Na jedné straně sice byla jejich moc v hrabstvích omezována šerify, na druhé straně se ale počet oblastí, spravovaných ealdormany snižoval, za dánského krále Knuta byly dokonce jen čtyři. Za slabších králů měli velkou moc, která se blížila pozici franských majordomů.

Ethelstan byl dalším z řady úspěšných panovníků. Po smrti vikingského králeSithrika z Jórviku (York) obsadil Northumbrii. Roku 937 porazil ve velké bitvě u Brunaburgu skotského krále Konstantina II. Velký vliv měl i ve Walesu. Méně úspěšným už ale byl jeho nástupce Edmund. Vedl boje se střídavými výsledky s vikingským panovníkem z Dublinu Olafem o vliv nad Norhumbrií. Mezi jeho syny Edwym a Edgarem došlo k bojům o moc, které skončily dočasným rozdělením země. Edgar ale po smrti svého bratra zemi opět sjednotil. Za jeho vlády probíhá snaha o reformy uvnitř církve, které, prosazoval gladstonský opat Dunstan, vycházející z clunyjských ideálů. Po Edgarově smrti (975) začalo období zmatků, během něhož se projevují rozpory náboženské, dosud nepřekonané rozpory mezi stále částečně dánským severem a anglosaským jihem, situace využívají různí velmožové.

Eduard II. Mučedník byl po třech letech zavražděn, mladičký a slabý Ethelred II. Nerozhodný se stal loutkou v mocenských bojích. Situace opět využili Dánové, kteří od roku 980 znovu začínají Anglii pustošit. Král se snaží zajistit klid pomocí dohod a vysokých poplatků (Danegeld). Od počátku 11. století hrál při dánských nájezdech klíčovou roli jejich král Sven Vidlí vous.

Tomu se roku 1013 podařilo zemi ovládnout. Již následujícího roku ale zemřel a Ethelred se ještě na krátký čas vrátil na trůn, v roce 1016 ale zemřel, ale jeho syn Edmund Ironside byl v témže roce poražen Svenovým synem Knutem Velikým (1016-1035). Ten vytvořil na čas mohutné severské impérium, spojující Dánsko, Anglii, Norsko a část Švédska.

Po jeho smrti vládli jeho synové, nejprve pět let Harold a pak dva roky Hardiknut. Ten neměl děti, a tak se králem stal syn Ethelreda Eduard III. Vyznavač (1042-1066), poslední Cerdikovec, slabý a velice zbožný panovník, který dokonce odmítal udělat své ženě dítě. Dále narůstá moc šlechty a po jeho smrti nastoupil Harold II. Godwinson, syn hraběte z Wessexu, poslední anglosaský král, poražený v roce 1066 v bitvě u Hastingsu normanským vévodou Vilémem Dobyvatelem, vzdáleně spřízněným s Eduardem Vyznavačem.