Vandalové 2. Vandalsko-alanské království v Africe

Brzy po nástupu krále Geisericha (Pán oštěpu) začali Vandalové hledat nové území, kam by se mohli přesunout. Hispánie jim neposkytla tolik potravy a bohatství, jaké očekávali, ale hlavně stále hrozilo vážné nebezpečí ze strany Vizigótů, s nimiž se navíc spojili i Svévové. I když jejich společný útok Geiserich odrazil, rozhodl se Hispánii opustit. Velmi lákavá byla pro něho severní Afrika. Dnešní člověk si ji nejspíše představí jako nekonečnou poušť, v tehdejší době to byla ale úrodná země, která představovala prakticky nejdůležitější obilnici pro Řím.

V roce 429 se 80 000 Vandalů a Alanů přeplavilo do Mauretánie. Z celkového počtu bylo přibližně 16 000 bojovníků. Podél pobřeží se na lodích přesunovali směrem na západ, přičemž drancovali a pustošili. Hodně se přitom soustřeďovali na kostely a kláštery, které byly velmi bohaté. Část berberských kmenů z Mauretánie se k nim připojila. Římský generál Bonifatius se je pokusil zadržet, ale v rozhodující moment odtáhl do Itálie, protože se zde rozhořel boj o moc s dalším vojevůdcem Aetiem. V bitvě u Rimini byl  v roce 432 smrtelně raněn, což mělo pro Řím tragické důsledky, neboť ztratil klíčové dodávky afrického obilí a navíc mu v utvářející se vandalské říši  vznikl velmi nebezpečný nepřítel. Římané byli v roce 435 nuceni uzavřít s Vandaly smlouvu, kterou jim přiřkli Mauretánii a Numidii. To ale Vandalům nestačilo. V roce 439 dohodu porušili a dobyli Kartágo, po Římu největší město Západořímské říše. To se stalo jejich hlavním městem. Navíc zde získali římskou flotilu, která tu kotvila a stali se tak jedinou germánskou říší, která vlastnila významné loďstvo. Díky ní ovládli Baleáry, ale také Sardinii a Korsiku. Ohrožovali také Sicílii, poslední obilnici Říma. Císař Valentinianus III. Byl nucen novou smlouvou potvrdit i další vandalské výboje. Poté se vzájemné vztahy sice na čas uklidnily, jsou ale známá tajná jednání, která v roce 450 vedl Geiserich s hunským vládcem Attilou. Společný útok měl vést k rozdělení Západořímské říši na vandalskou a hunskou sféru. V roce 451 se ale Vandalové k Attilově tažení proti impériu nepřipojili.

Výbornou záminku k přímému útoku na Řím dala ale Geiserichovi násilná Valentinianova smrt v roce 454. Mohl vystupovat jako mstitel, ale zároveň si vynutit slibovaný sňatek Valentinianovy dcery se svým synem. V roce 455 Vandalové vcelku snadno dobyli Řím. Díky papežovým prosbám sice nedošlo k velkým ztrátám na životech, město bylo ale velmi důkladně vyrabováno. V pozdějších líčeních jsou Vandalové popisováni jako barbaři, cíleně ničící římské památky. To je ale značně zkreslené. Vandalové prováděli jen to, co v té době dělali všichni dobyvatelé - odvezli z města všechno cenné. Že se ale nejednalo o nějaké tupé barbary, o tom svědčí, že si s sebou odvedli i mnoho umělců a řemeslníků, které pak doma využili. Cennou kořistí byla i císařovna vdova Eudoxie a její dvě dcery. Až po mnoha letech byla spolu s mladší dcerou propuštěna do Konstantinopole, zatímco starší dcera Eudocie si musela vzít Geiserichova nástupce Hunericha.

Geiserichova moc dosáhla jednoho ze svých vrcholů. Do Kartága přijíždějí vyslanci z mnoha říší. V roce 455 přistoupil Geiserich také k rozsáhlým konfiskacím majetku katolické církve. Brzy poté ale hrozila jeho říši zkáza. Císař Maiorianus získal významnou pomoc z Byzance, přinutil ke spolupráci Vizigóty a s velkou armádou a loďstvem o 300 lodích zaútočil v roce 458 na Vandaly. Geiserich proti nepříteli použil taktiku spálené země. Zpustošil území, kterými museli Římané táhnout a otrávil zde studny. Zároveň se mu podařilo obratným přepadem zmocnit se římských zásobovacích lidí. Maiorianus se octl v pasti a musel z Afriky ustoupit. Další, ještě nebezpečnější útok následoval v roce 468. Obě římské říše vyslaly flotilu 1 100 lodí a tři armády, které údajně čítaly 100 000 mužů, což je ale jistě číslo značně přehnané. Hlavní flotila se přiblížila ke Kartágu a Geiserich požádal o příměří. Římané souhlasili, protože chtěli počkat na posily, ale Vandalové v noci zaútočili zápalnými loděmi, které většinu nepřátelského loďstva zničily. Zbylé armády byly odvolány. Geiserich triumfoval. Vítězství zpečetila smlouva s byzantským císařem Zenonem z roku 474, která Geiserichovi zaručovala nejen držení západní poloviny severní Afriky, ale i ostrovů v západním Středomoří, dokonce včetně Sicílie. Tu ale brzy poté přenechal za poplatek novému vládci Itálie Odoakerovi, který v roce 476 sesadil posledního západořímskho císaře. Když v roce 477 Geiserich zemřel, patřila vandalsko-alanská říše k nejmocnějším útvarům tehdejšího světa.