Anglosaská království. 4. Wessex. Od vzniku po vládu Alfréda Velikého

Království Wessex (Westseaxna) založil král Cerdic ze saského kmenového uskupení Gewisů. Od něho je odvozována dynastie Cerdikovců. Jeho postava je pololegendární. Údajně se vylodil v Anglii v roce 495 (podle jiných údajů žil ale až kolem poloviny 6. století), několikrát porazil Brity, dobyl i ostrov Wight (ten ale byl možná zpočátku spíše pod nadvládou Jutů) a po něm nastoupil jeho syn Cynric. Někteří badatelé se ale domnívají (zejména podle jeho jména), že mohlo jít o germanizovaného Kelta.

Prvním spolehlivým údajem je křest krále Cynegilse roku 640 svatým Birniem, biskupem se sídlem v Dorchesteru. Wessex byl v polovině 7. století ohrožován pohanským králem Mercie Pendou. Král Cenwalh, původně také pohan, jehož jméno opět vypadá jako keltské, se sice nejprve oženil s Pendovou sestru, když ji ale zavrhl, Penda ho porazil a vyhnal ze země. V době exilu v East Anglii i on přijal křesťanství. Později se vrátil do Wessexu a založil nové biskupství ve Winchesteru. Koncem sedmého století vládl krátce schopný Cædwalla, který ovládl Sussex a Kent. Kolem roku 700 vládl Ine, který vydal nejstarší zákoník a začal razit první mince. Po jeho smrti došlo ke sporům o trůn a vládlo pak několik panovníků, nepocházejících z dynastie Cerdikovců. Před polovinou osmého století to byl Æthelheard. Za něj se země dostala do závislosti na Mercii. Podobná situace byla i za Cuthreda, Sigeberhta a Cynewulfa. Všichni byli závislí na mercijském králi Æthelbaldovi. Poslední z nich pak ještě utrpěl porážku od dalšího silného mercijského krále Offy, který mu odňal i Londýn. Asi s jeho pomocí se dostal na trůn další král, nepatřící k Cerdikovcům,Beorhtric. Toho otrávila vlastní manželka roku 802 a až poté se znovu vracejí k moci Cerdikovci, konkrétně Egbert. Ten v roce 825 v bitvě u Ellendunu konečně dokázal Mercii porazit a získat tak pro Wessex vedoucí postavení. Používal titul král západních Sasů a Kentu. Jeho syn Ethelwulf byla ale slabým panovníkem. Za jeho vlády začaly zemi (jako ostatně většinu Anglie) pustošit nájezdy Vikingů, hlavně Dánů. Vrcholem jejich drancování byl "strašný rok " 870.

Wessex měl ze všech anglosaských území nejvýhodnější polohu a odolával nejlépe. Počátkem 70. let ale již Dánové ovládali všechny ostatní anglosaské státečky a soustředili se na Wessex. Tam v té době vládl Alfréd Veliký (871-899). Ten v roce 878 ztratil skoro celé své území a musel se skrývat se svými stoupenci v bažinaté krajině u Athelney v Dorsetu. V témže roce ale uštědřil Dánům, vedeným Guthrumem, těžkou porážku u Ethandunu. To byl počátek obratu. Dánové byli nuceni podepsat dohodu, podle níž se Anglie dělila na dvě čáasti: jihozápad zůstal Sasům, zbytek, včetně Londýna tvořil tzv. Danelaw. Hranici tvořila Temže. Guthrum dokonce přijal křesťanství. Následovalo několik let relativního klidu. Kolem roku 885 ovládl Alfréd Londýn. K větším bojům došlo opět v 90. letech, kdy do Anglie dorazilo velké množství nových Vikingů i s rodinami, kteří se zde chtěli usadit a potřebovali nová území. Alfréd a jeho syn Eduard se jim úspěšně bránili a koncem desetiletí se pak jádro Vikingů přesunulo na sever do Northumbrie. Alfréd v této době začal budovat s pomocí Frísů vlastní loďstvo, s loděmi mohutnějšími, než byly dánské, aby mohlo lépe čelit nepřátelským útoků. Nechal také budovat nový obranný systém Wessexu, tvořený opevněnými městy (burhy) se stálou posádkou. Zvýšil důraz na využití jízdy, čímž umožnil zrychlení přesunů armády. Zavedl také střídání kontingentů u obecné výzvy, tzv. fyrdu. Ten byl do té doby obvykle svoláván jen na tři měsíce, takže po většinu roku neexistovala početná armáda. Nyní byli muži rozděleni na dvě poloviny a každá služba trvala půl roku.

Alfréd také vydal zákoník, nazývaný Kniha zákonů. Byl na svou dobu panovníkem mimořádně vzdělaným, sám přeložil několik knih z latiny, překlad jiných podpořil. Zakládal kláštery a šířil křesťanství. Vznikají i světská díla, eposy o vítězstvích nad Dány a letopisy. Literární dílo Alfréda a jeho spolupracovníků mělo obrovský význam pro upevnění anglosaského jazyka a národního povědomí. Anglie v tom předběhla jiné země. Ani dlouhá normansko-francouzská nadvláda pak nemohla toto anglosaské podvědomí odstranit a germánský prvek angličtiny nakonec vystoupil opět vítězně na povrch.