Anglosaská království. 1. Počátky anglosaské Anglie

Když na počátku 5. století n. l. vyklidily římské legie Británii, začalo pro tuto oblast jakési období temna, ze kterého máme poměrně málo ověřených informací. Z legend vystupují různé postavy, jako je král Artuš, které je jen obtížné nějak zařadit. Soustředím se jen na fakta, která lze považovat za jistá nebo pravděpodobná.

Anglii obývaly keltské kmeny, které byly méně romanizované, než jejich příbuzní v Galii. Přijaly sice křesťanství, mluvily ale nadále keltským jazykem. Sami sebe nazývali Cymri. Odchodu Římanů využily barbarské kmeny Piktů, které ze Skotska útočily do Anglie. Proti nim si pozval na pomoc král Vortigern germánské válečníky, vedené Hengistem , kteří sem přišli snad ve 40. letech 5. století. Vortigern jim přidělil půdu a vzal si za manželku Hengistovu dceru Rowenu. Hengist ho ale na jedné hostině zavraždil. Poté, někdy kolem roku 450 začala masová invaze germánských kmenů do Anglie. Jednalo se o Juty, pocházející z Jutského poloostrova, kteří se usadili hlavně v Kentu. Těch bylo nejméně, ale z nějakých důvodů zpočátku vynikali nad ostatními skupinami. Dále to byli Sasové z Dolního Saska, kteří se usadili na jihu ve Wessexu, Sussexu a Essexu (Západní, Jižní a Východní Sasko). Nejpočetnější byli Anglové, pocházející z Fríska. Ti obsadili střed, východ a sever země, tedy Mercii, East Anglii a Northumbrii. Pro všechny tyto kmeny se postupně začalo používat pojmenování Anglosasové.

Na západě se ještě nějaký čas drželi keltští Britové. Germáni jim ale říkali wealhas, tedy cizinci (odtud Walles) Kolem roku 500 se odehrála bitva u Mount Badonu, kde Germány porazili a přibližně na 50 let další expanzi zastavili. Roku 577 ale Sasové Brity porazili u Deorhamu a tím oddělili keltský Cornwall od Wallesu. Na počátku 7. století po bitvě u Chesteru pronikli Germáni k Irskému moři a definitivně tím získali převahu. O tomto období se hovoří jako o Heptarchii, neboli o době sedmi království. To ovšem nebyl nijak setrvalý počet. Někdy jich bylo více (např. Bernicie nebo Deira), postupně se ale množství snižovalo.

Od konce 6. století proniká k původně pohanským Germánům křesťanství, o což se významně přičinil papež Řehoř Veliký, který sem vyslal 40 mnichů. V jejich čele byl Augustin, který se usadil v klášteře v Canterbury a stal se zde prvním arcibiskupem. Ten postupně šířil křesťanství, podařilo se mu pokřtít kentského krále Ethelberta, jehož manželkou byla křesťanka Bertha, dcera merovejského krále Chariberta. Počátkem 7. století ale sílí vliv odlišné větve křesťanství, kterou přinášeli mniši z Irska. To podporoval northumbrijský král Oswald, za něhož byl vybudován významný klášter v Lindisfarne. Zároveň se ale nevzdávají ani stoupenci pohanství, jejichž hlavním reprezentantem byl mercijský král Penda. Tomu se v roce 633 podařilo porazit křesťanského krále Northumbrie Edwina a na čas zde křesťanství zatlačit. Oswaldův bratr a nástupce Oswiu Pendu v roce 655 porazil v bitvě u Winwaed, poté začalo být pohanství definitivně zatlačováno. V roce 664 se sešla památná synoda kněžstva na ostrově Whitby, kde došlo k rozpravě mezi stoupenci irského a římského křesťanství. Oswiu se přiklonil na stranu římskou a ta od té doby získává převahu. Dalším důležitým krokem bylo, když byl v roce 669 jmenován novým arcibiskupem canterburským Theodor, původem Řek. Ten tvrdě prosazoval římský ritus. Irští mniši, kteří se nechtěli podrobit, museli odejít.

Křesťanství se nakonec mezi Anglosasy pevně uchytilo a ti pak patřili k nejvěrnějším stoupencům papežů. Přes značnou odlehlost byly mezi Anglií a Římem udržovány poměrně čilé kontakty. Zdejší mnichové často přicházeli studovat do Říma, králové tam přijížděli na konci života, aby zde byli pohřbeni. Církevní jednota, které bylo dosaženo dříve, než došlo ke sjednocení státu, přispěla k vytvoření jednotného národa - Anglosasů.