Vandalové 3. Armáda a společnost

           Ještě v době, kdy Vandalové vpadli do severní Afriky, byli prakticky na stejně nízkém stupni rozvoje jako ve svých původních sídlech a prakticky nezasaženi romanizací. Lid a vojsko byli pojmy prakticky identické. Kmen se dělil na skupiny po tisíci mužích, župy, v jejichž čele byli volení náčelníci, kteří je vedli do bitev, ale měli právo soudního rozhodování i v mírových časech. Byli váženi skoro jako králové. Tisícovky se dále dělily na stovky, které opět měly volené vůdce a utvářely se na rodovém principu. Šlechta existovala, ale mezi její příslušníky mohli výjimečně proniknout i schopní bojovníci neurozeného původu.

            Král, velitelé tisícovek a stovek mohli soudit. Nejvážnějším proviněním byla zrada. Nejtěžší zločiny se trestaly stětím, kterému ještě mohlo předcházet různé mučení, dále upálením, utopením, usmýkáním koňmi, předhozením dravé zvěři, později třeba vyhnáním do pouště. Dále mohl být člověk odsouzen k otroctví nebo k bičování. Jako pohana platilo odstřižení vlasů, případně ve zostřené formě odříznutí vlasů i s kůží na hlavě, ale také vození na oslovi.

V nejstarších dobách měli Hasdingové souběžně dva krále, po roce 270 vždy již jen jednoho, který ale zřejmě pocházel stále ze stejného rodu. Byl volen lidovým shromážděním a to si teoreticky mohlo vybrat jakéhokoliv svobodného muže. Královská moc vyplývala hlavně z pozice vrchního velitele armády. Žádné zásadní rozhodnutí nemohl ale král udělat bez souhlasu lidového shromáždění.

            Původně se živili Vandalové hlavně chovem domácích zvířat a lovem, pěstování plodin mělo jen malý význam a bylo oblastí, kterou se zabývaly hlavně ženy, zatímco muži obstarávali maso. Každá župa měla svůj díl země, jehož části byly přidělovány jednotlivým rodům na jeden rok, potom se půda znovu přerozdělila.

Po usazení v Africe se ale poměry dost změnily. Vládce se prohlašuje za krále Vandalů a Alanů (Rex Vandalorum et Alanorum). Jeho moc postupně narůstá. Geiserich před svou smrtí ustanovil, že král může pocházet jen z jeho rodu. Význam staré šlechty ustupuje do pozadí. Nově se utváří služebná šlechta, zastávající různé funkce na královském dvoře. Ty jsou jí propůjčovány králem. Vstup do jeho služeb tak mohl zajistit společenský vzestup. Veliteli větších vojenských uskupení bývají obvykle jmenováni nejbližší královi příbuzní. Lidové shromáždění je svoláváno jen při dělení kořisti. Prostí svobodní Vandalové se usadili poblíž Kartága, kde dostali přidělené pozemky, osvobozené od daní. Župy (tisícovky) se udržely, protože dobytá půda byla opět přidělena jim a dále dělena mezi její příslušníky. Velká část původního římského obyvatelstva v zemi zůstala. Dostali se do pozice polosvobodných kolónů, kterým zůstaly pozemky, museli z nich ale živit nové vandalské pány. Kdo nechtěl, mohl ze země odejít. Část bývalých vlastníků získala lepší postavení, protože Vandalové se o nově získané hospodářství neuměli moc starat a tak některé původní obyvatele využili jako správce statků.

                

            Nově se ve vandalské společnosti objevují otroci, kteří byli považováni za věc a majitel si s nimi mohl dělat, co chtěl. Ti v římské Africe samozřejmě existovali již dříve, jejich počet se při dobývání ještě zvětšil o různé zajatce.

            Vandalská armáda byl od počátků jízdním vojskem, pěší boj byl pro ně zcela nezvyklý. Koně si později brali s sebou i na námořní výpravy. Výzbroj byla tvořena kopím, mečem a vrhacími oštěpy. Luk a šípy sice používali, neuměli je ale používat za jízdy, jako to dělali kočovníci. Pancíře a štíty byly zřejmě málo obvyklé. Mimořádný význam měla vandalská flotila. Byla tvořena hlavně menšími plachetnicemi, na nichž bylo umístěno asi 40 mužů. Většina flotily kotvila v Kartágu, menší skupiny v dalších přístavech. Uplatnění našla ve vandalské armádě i berberská jízda, zatímco Římané byli z vojenské služby vyloučeni.

            V souvislosti s armádou si zaslouží zmínku i to, že magister militum Vandal Stilicho byl kolem roku 400 prakticky nejvlivnější osobností Západořímské říše.