2. Čínští kronikáři o obyčejích Tu-kju (Turkutů)
Předchozí část Obyčeje Tu-kju (Turkutů) uvedu téměř bez zásahů a úprav, tak jak je popsali čínští kronikáři: Rozpouštějí si vlasy, žíjí ve stanech a jurtách, stále se stěhují a hledají, kde je dostatek trávy; chovají dobytek a loví zvěř; živí se masem, pijí kumys, nosí oděvy z kůží a kožešin. I když nemají stálá sídliště, má každý vlastní pastviny. Nejsou čestní a spravedliví, podobně jako staří Hunové. Když si zvolí vládce, posadí ho na houně a devětkrát ho nesou do kruhu. Přitom se mu pokaždé pokloní. Pak ho posadí na koně, kolem krku mu ovážou hedvábnou látku. Tu utahují až zeslábne. Poté se ho zeptají, jak dlouho bude chánem. K jejich výzbroji patří: rohovinové luky se svištícími šípy, pancíře, kopí, šavle a palaše. Na vlajkách mají zlatou vlčí hlavu, členům osobní stráže se říká vlci. Skvěle střílejí z luku za jízdy. Od přírody jsou zuřiví a nemilosrdní. Písmo neznají ( pozn. To ovšem není pravda.). Místo podpisu posílají šíp se zlatým hrotem a voskovou pečetí. Lidi, koně a dobyte...