Džürčenové 4. Kultura říše Ťin

Říše Ťin měla velmi vyspělou kulturu, neboť Džürčenové mohli navazovat na znalosti a umění Číňanů, Kitanů, Korejců a dalších národů. Všechny národy a národnosti říše se aktivně podílely na kulturním rozvoji a výsledkem bylo, že ťinská epocha přinesla významný vklad středověkému umění a vzdělanosti.

V říši Ťin se psalo několika jazyky. Zpočátku v jazyce Kitanů, v roce 1119 vytvořil Vanjan Siin džürčenské písmo tzv. "velké", které mělo asi 3 000 znaků. V roce 1138 pak bylo vytvořeno "malé písmo" s několika sty znaky. To do konce 12. století zcela nahradilo "velké písmo". Džürčenské znaky nejsou dodnes úplně rozšifrovány, z obou písem je jasných asi 700 znaků. Nápisů je zachováno poměrně málo. Jedná se hlavně o stély. Postupně se hodně rozšířilo používání čínského písma, které sloužilo i pro dorozumění mezi různými národy říše. Džürčenského původu jsou zřejmě slova šaman nebo uzda, která převzali Mongolové a od nich Rusové. Sporný je původ bojového pokřiku "urá" (hurá), který je spíše hunský (=udeř!), případně džürčenský. Zde by měl označovat záda a údajně byl používán, když protivník začal ustupovat.

Poměrně brzy se Džürčenové seznámili s knihami a knihtiskem. Už v době válek proti Liao začali v rámci kořisti přivážet knihy a to pokračovali i během válek se Sung. Sami začali později tisknout vlastní knihy. Je známých 9 státních tiskáren, nejvýznamnější byla univerzitní. Vydávaly se knihy historické, náboženského charakteru, verše. Vznikaly také divadelní hry. Bylo vytvořeno Literární kolegium, založena byla císařská knihovna. Knih bylo vydáno velké množství, ale téměř všechny byly zničeny během válek s Mongoly. Vrcholný rozkvět literatury spadá do období 1160-1214 a podíleli se na něm vedle Džürčenů také Kitanové a Číňani. Jsou známá jména několika set spisovatelů a básníků.

Džürčenové měli i rozvinutou architekturu, stavěli stavby různého charakteru. Většina z nich byla ale zničeny Mongoly, menší část budov, které se výrazněji lišily od čínských, pak zbořili i Číňani. Do současnosti se zachovalo asi 15 džürčenských staveb církevního charakteru. Jedná se o chrámy, části klášterů a pagody. Mísí se v nich prvky džürčenské, čínské a korejské.

Památek džürčenského sochařství se zachovalo jen velmi málo. Většinou mají charakter náboženský a ceremoniální, nejčastěji se jedná o buddhistická božstva. Na důležitých místech byly vystavovány sochy vojevůdců a úředníků, vedle toho ale i různých zvířat, často žab, dále lvů, psů, opic a beranů. Hrobky bývaly vyzdobeny basreliéfy.

O malířství se toho mnoho neví, ale rozvíjela se krajinomalba, portréty, malby koní a démonů. Chrámy a hrobky byly vyzdobeny freskami. Jsou známá jména asi 50 malířů, mezi nimi i císaře Digunaje.

Když Džürčenové ovládli severní Čínu, získali tak přístup i k rozvinuté čínské vědě. Státem podporovanými vědními obory byly historie, astronomie, farmakologie, filosofie, matematika, zeměpis, botanika, medicína, hornictví a zemědělství, nejvíce uznávané byly první tři z uvedených. Historikové měli za úkol kromě archivování, sepisování a hodnocení události i radit císaři ve státních záležitostech. Studium historie podporoval zejména císař Ucimaj. Astronomové pracovali v observatořích a vedle vlastního pozorování nebeských těles měli podle jejich polohy i odhadovat dění budoucí, zabývali se tedy i astrologií. Farmakologie úzce spolupracovala s botanikou a medicínou. Přípravou budoucích lékařů se zabývala odborná škola, jejíž stěny po absolvování závěrečných zkoušek opouštěli lékaři deseti různých specializací (např. dětští lékaři, gynekologové, zubaři atd.). Na vědecké činnosti se podíleli příslušníci všech národů říše a úroveň věd byla na středověké poměry velmi vysoká.

Rozhodujícím náboženstvím byl u Džürčenů šamanismus, mezi elitou byl ale rozšířen i buddhismus. Šaman byl velmi vážený, v rámci rodu byl po stařešinovi druhou nejvýznamnější osobností. Dokázal rozmlouvat s duchy, léčit a hrál samozřejmě klíčovou roli při různých obřadech. Při pohřbech si pozůstalí nařezávali kůži na čele. Tekoucí krev se pak mísila se slzami. Mrtvým též obětovali zvířata, pokud byla pohřbívána nějaká významná osobnost, obětovali nejen oblíbené koně, ale i sluhy a služebnice. Vše spálili a pohřbili do hrobek pod mohylami. Někdy byli beznadějně nemocní odváženi do nějakého vzdáleného údolí a tam ponecháni.

Zajímavé zvyky byly spojeny se svatbou. U bohatých lidí navštívili příbuzní případného ženicha rodiče nevěsty s vozem plným dobrých jídel a nápojů a jako dary s sebou vedli i desítky koní. Pokud se dohodli, musel ženich pracovat tři roky v rodině nevěsty. Poté dostal ženu a k ní věno v podobě otroků a skotu. U chudých lidí si ale dívka hledala muže sama. Chodila po městě a zpívala píseň, ve které vychvalovala přednosti manželského života a slibovala, co pěkného čeká jejího ženicha. Pokud zaujala, pozval ji muž k sobě a následoval prostý svatební obřad.