Armáda a vojenské umění Džürčenů.


V 10. století nebyli Džürčenové jednotní a neexistovala ani skutečná armáda. Každý kmenový vůdce měl nevelkou družinu. Až Aguda na počátku 12. století ji měl dosti početnou - asi 2-2500 mužů. Jednalo se výhradně o jezdce a dělili se na oddíly po 50. Vyzbrojeni byli hlavně lukem, kopím a mečem. Chránili se koženým nebo železným pancířem. Zřejmě nejčastěji byl vyroben z kovových lamel, přišitých na koženém podkladě. Přilby možná ještě neměli úplně všichni, ale byly již známé a také se vyráběly z kovových lamel.


Opravdová armáda se utvářela až v průběhu války proti Kitanům. Nově se dělila na skupiny po 5, 10, 100 a 1000 a nakonec měla několik set tisíc bojovníků. Disciplína byla mimořádně tvrdá. Podřízeni svým životem ručili za svého nadřízeného. Znamenalo to, že když zemřel nejnižší velitel, byla popravena celá pětka, u větších oddílů pak nesli tuto zodpovědnost nejbližší nižší velitelé. Pokud tedy zemřel setník, popravili všechny desátníky.
Po vytvoření říše vznikla z nejlepších bojovníků císařská garda, jádro armády. Základem vojska byla nadále těžká jízda, rozvíjí se i lehká jízda a úplně nově i pěchota z řad Číňanů.

Důležitou zbraní byl luk s dostřelem asi 320 kroků. Během válek s Čínou se začala používat i kuše. Pro boj zblízka se používaly různé typy kopí a vrhacích oštěpů, meče, palaše, bojové sekery a palcáty. Tělo chránil pancíř ze železných destiček, hlavu kovová přilba. Obránci měst využívali speciální ochranné železné masky, umožňující bezpečnější ostřelování nepřítele.
V boji stála na čele armády těžká jízda. Bojovníci byli vycvičeni, aby se střelbou proti nepříteli vyčkali do poslední chvíle, pak naráz vystřelili asi z 50 metrů, pochopitelně se zničujícím účinkem. Oddíly obratně manévrovaly, napadaly nepřítele z boků, rychle se stahovaly a znovu útočily. Při taženích si budovala džürčenská armáda tábory chráněné hliněnými valy, které v zimě polévali vodou. Při obléhání měst používali katapulty, vrhající velké kameny, případně zápalné nálože. Měli i jakési primitivní dělostřelectvo, pálící z rour za pomoci střelného prachu vybuchující granáty. Pro samotné dobytí pak využívali pohyblivé obléhací věže, beranidla a žebříky. V okolí svých měst vykáceli všechny stromy a odstranili vše, co by nepřítel v případě obležení mohl využít. Zdi chránili proti cizím střelám pomocí sítí a býčích kůží.

K nejslavnějším vojevůdcům patřil pochopitelně zakladatel říše Aguda, který v samých počátcích porážel jen s několika tisíci muži početné armády Kitanů. Konečného vítězství se již nedožil. O to se zasloužili jeho spolubojovníci Vanjan Esykuj, který podrobil sever Koreje a Vanjan Čžanmocha, který do roku 1127 ovládl severní Čínu. Posledním velkým vojevůdcem byl Vanšan, který počátkem 13. století bránil říši před náporem Mongolů. V roce 1226 s pouhou tisícovkou mužů rozbil velkou mongolskou armádu a na čas zastavil jejich postup. To bylo ale poslední vítězství Džürčenů.
Že však byli Džürčenové vynikající válečníci, dokazuje fakt, že se neporazitelným Mongolům dokázali bránit 25 let. To se nikomu jinému nepodařilo.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Setkání u vína s profesorem Šamánkem

Teleskové. Kurikanové

Chorvát, Elbling, Veritas a další méně obvyklé odrůdy