Pastevectví a kočovný způsob života

Docela často narážím na to, že lidé směšují pojmy pastevec a kočovník. Zdaleka ne každý pastevec je ale kočovník a možná nebude od věci trochu to vysvětlit.

Pastevecký způsob života se zformoval v eneolitu, když se oddělily kmeny usedlých zemědělců, pěstujících různé plodiny, hlavně obilniny - a pastevců. Pro pastevce nabyl rozhodující význam chov dobytka. Žili ale také víceméně usedlým, případně polousedlým způsobem života. O dobytek se starali specializovaní pastýři, přičemž pastviny bývaly často poblíž vesnic. Obvykle pěstovali alespoň doplňkově nějaké plodiny. Takovým způsobem života žili například nejstarší Indoevropané ve stepním euroasijském pásmu. Ale i dnes najdeme třeba i v Evropě vesnice, pro jejíž obyvatele je klíčové pěstování dobytka, nikoho by ale nenapadlo nazývat je kočovníky. Jsou to prostě usedlí pastevci. Asi by nikdo nepodezříval poctivého slovenského baču z kočovnictví.

Z části pastevců se ale v procesu dalšího vývoje vyvinuli kočovníci. K tomu docházelo v těch suchých regionech, kde nebyly dobré předpoklady pro pěstování plodin a ani vydatných pastvin nebyl dostatek na menším prostoru. To vyžadovalo, aby se spolu se stády stěhovala celá populace. Předpokladem pro přechod ke kočovnému způsobu života bylo ovládnutí jízdy na koních, případně velbloudech. K těmto změnám dochází na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. Význam chovu zvířat ještě vzrostl. Základem stravy bylo maso a mléčné produkty. Objevily se nové typy přenosných obydlí - stany a jurty. Vlněné látky a kožešiny sloužily pro výrobu oblečení. Typickou součástí se staly široké kalhoty, které nosili muži i ženy.

Ke kočovníkům patřily severoíránské kmeny (Skythové, Sakové, Massageti, Sarmati), Hunové, Avaři, Turkuti, Mongolové a mnozí další. Existovaly samozřejmě lokální odlišnosti. V centrální a Střední Asii chovali kočovníci hlavně koně a ovce a obývali jurty. Na Blízkém východě a v severní Africe měl velký význam chov velbloudů a koz a jako obydlí sloužily hlavně stany. Ve vysokohorských podmínkách Tibetu se chovali zejména jakové, kteří dávali maso a mléko, jejich trus sloužil jako palivo. Velmi důležité zde byly kvalitní kožené boty. Obydlím byl přenosný pravoúhlý stan s kostrou z tyčí, krytý kožešinami nebo plstí.

K tomu, že mnoha lidem oba pojmy někdy splývají přispívá i to, že mezi oběma krajními polohami existovaly i přechodné typy, tedy vedle kočovníků a usedlých pastevců žili polousedlí a polokočovní pastevci. Hodně to záviselo na vydatnosti pastvin, dostatku vláhy a úrodné půdy. V takovém případě měli téměř stálá sídla nebo ještě častěji trvalá zimoviště a v létě minimálně část obyvatelstva kočovala se stády. Pěstovali některé obilniny a zeleninu a shromažďovali i píci, zejména pro ušlechtilé koně. Ve stepích Evropy, v nichž byl dostatek travin a které byly protkány poměrně hustou sítí řek, byly běžnější právě tyto přechodné typy.

Kočovný způsob života bez stálých sídel a doplňkového pěstování plodin vznikl a také se dále rozvíjel hlavně v Asii. Tamní stepi byly mnohem sušší, bylo tu méně řek, stepi se často v méně příznivých obdobích měnily v polopouště. To nutilo kočovníky neustále se stěhovat a hledat nové pastviny pro svá stáda. Protože těch byl nedostatek, docházelo k častým konfliktům se sousedními kočovnými kmeny a k napadání a vykořisťování zemědělců z úrodnějších oblastí. Mnohdy nebyla jiná možnost jak se zachránit před silnějším nepřítelem, než se s velkou částí kmene přesídlit na místa velmi vzdálená. Tak přicházely opakovaně do Evropy mohutné vlny kočovníků, kteří pak zásadně ovlivňovaly její dějiny. Stačí namátkově jmenovat Skythy, Sarmaty, Huny, Avary, Maďary či Mongoly.