Šíření Indoíránců. 1. Původ a počátky migrace

Dělením Indoevropanů jsem se již jednou zabýval, v poslední době se ale objevily nové, poměrně zásadní výzkumy, zejména Rusky Kuzminové a výrazně se také pozměnilo datování nejstarších archeologických kultur, proto se k tématu ještě jednou vracím a pokusím se přiblížit nový pohled na šíření Indoíránců.

Indoíránci představují velkou skupinu národů, sídlících ve starověku v rozsáhlých oblastech Asie a ve východní Evropě. Dříve bývali označováni též jako Indoárijci. Nejvýznamnějšími skupinami byli Indové, západní Íránci - Peršané, východní Íránci - zemědělské obyvatelstvo Baktrie, Sogdiany a Chórezmu - a konečně Severoíránci - kočovníci eurasijských stepí. Počátky všech těchto skupin je třeba hledat ve stepní zóně Eurasie.

Ve 3. tisíciletí př. n. l. se eurasijské stepi dělily na dvě odlišné části. V asijské části východně od řeky Ural ještě doznívalo neolitické zemědělství, zatímco mezi Dunajem a Volhou se začíná rozvíjet pastevectví a objevují se první měděné nástroje. Žilo tu obyvatelstvo jámové kultury, pohřbívající své mrtvé do jam pod mohylami. Ta je většinou považována za indoevropskou, některými badateli za indoíránskou. Tito lidé začali uplatňovat některé důležité novinky. Používali vozy s plnými dřevěnými koly tažené párem volů pomocí jařma. To jim dávalo větší možnosti při přesunu za potravou. Objevují se u nich také první měděné nástroje. Rudu získávali na balkánských a kavkazských nalezištích. Datování této archeologické kultury, stejně jako i těch, které na ni navazovaly je poněkud problematické a u různých autorů se liší o několik set let. Jámová byla ve středním Povolží nahrazena ve 2. pol. 3. tis. př. n. l. kulturou poltavkinskou a mezi dolní Volhou a Dněstrem katakombní, na jejíž formování měl velký podíl vliv z oblasti Kavkazu. Právě u jejího datování jsou rozdíly největší, což poněkud komplikuje otázku vztahu k dalším kulturám. Nověji uváděné vyšší stáří (tedy počátky kolem poloviny 3. tis. př. n. l.) se ale nyní zdá jako pravděpodobnější. Na obě tyto kultury pak navazovaly andronovská a srubová, které byly vytvořeny Indoíránci. Rasově se jednalo převážně o vysoké dlouholebé lidi s úzkými tvářemi středomořského typu, ve srubové směrem na západ přibývá smíšený typ s kratšími lebkami a širšími tvářemi.

Srubová kultura se vyvíjela od 17. stol. př. n. mezi Uralem a Dněprem. V Povolží bylo pásmo styku s andronovským lidem. Andronovská kultura se začala šířit od Uralu. Tito lidé začali jako první používat válečné vozy tažené koňmi a díky tomu se ovládli rozsáhlé, převážně stepní teritorium od Volhy po Minusinskou kotlinu na Sibiři. Severní hranicí byla tajga, na jihu byly jejich památky nalezeny Turkmenistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu.

Žili usedle v osadách v údolích řek. Jejich obydlími byly polozemnice, větší sloupové domy nebo také lehčí stanové přístřešky, předchůdci jurt. Rozhodující bylo pro ně pastevectví, znali ale i zemědělství. Byli schopnými metalurgy, své zbraně a nářadí vyráběli z bronzu. Mrtvé pohřbívali do kurganů, které se nacházely poblíž jejich sídlišť. Uvnitř mohyly byl někdy srub. Mrtví byli pohřbeni v jámách ve skrčené poloze na levém boku s hlavou směrem na západ. Nad hrobem vytvářeli kamenný násyp. Mohyly někdy obklopovali kamennými ohradami. Vzácněji se objevila kremace. Ta byla typická pro fedorovský typ, který se ve druhé pol. 2. tis. př. n. l. šířil ze středního Kazachstánu do Kyrgyzstánu a nakonec došel až k Jeniseji. Jinou skupinou andronovců představoval alakulský typ mezi Uralem a středním Kazachstánem, u nichž se projevují určité vlivy srubové kultury.

Nejstarší památky patří k okruhu Sintašta-Petrovka na jižním Urale poblíž Čeljabinsku. Osady tohoto typu vznikaly na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. V obydlích se nacházejí pícky na zpracování kovů, na keramice, vyráběné bez hrnčířského kruhu, najdeme jako vzor svastiku. Zajímavé je naleziště Arkaim, chráněné dvěma soustřednými valy. Jednalo se o převážně pastevecký lid, jehož nejcennějším majetkem byla stáda koní a dobytka. Jejich způsob života neumožňoval dlouhý pobyt na jednom místě. Přibližně za 25 let vyčerpali všechnu půdu v dostupném okolí a museli se odstěhovat. Ani na Urale se nezdrželi dlouho, byl jen určitou etapou jejich postupného přesunu na jih na Blízký východ a do Střední Asie.