Civilizace Chórezmu 3. Vzestupy a pády

            Během nadvlády arabského chalífátu zůstali chórezmští Afríghovci jako místní vládcové u moci. Vnitřní situace se uklidnila, což se odrazilo v opětovném rozvoji řemesel. To umožnilo obnovu měst, jejichž počet se zdesateronásobil. V 10. století jich zde bylo 30-40. Vznikala kolem hradů, v některých případech na ruinách starověkých měst. Postupně se rozrůstala, takže nakonec bývá opevněné jádro obklopeno neopevněnými předměstími. I když se část obyvatelstva zpočátku bránila islámu a některé skupiny raději emigrovaly, například k Chazarům, kde začaly hrát významnou roli, nová víra je nakonec obyvatelstvem přijata. V politické oblasti nehrál Chórezm dlouho moc významnou úlohu, překvapivě důležitý se stal ale v následném šíření islámu k dalším národům, zejména středoasijským kočovným kmenům, jako byli Oguzové nebo Pečeněhové. Existovaly snahy rozšířit nové náboženství i na Kyjevskou Rus a kolem roku 986 o tom zdejší kníže Vladimír skutečně uvažoval, nakonec ale přijal v roce 988 raději křesťanství z Byzance. To vedlo k následné devítileté válce s Pečeněhy, kteří už islám přijali a byli proti Rusi štváni právě z Chórezmu.

            V roce 995 byl zabit poslední Afríghovec a země ovládnuta emírem z Urgenče Mamúnem I., který obě země spojil a nadále používá titul chorézmšáh. Za jeho syna Mamúna II. nastává na počátku 11. století kratinké období rozkvětu . Je zde vytvořena dvorní akademie, jejímiž členy byla řada světoznámých učenců. Nejslavnějším byl lékař a přírodovědec ibn-Sína, v Evropě známý jako Avicenna, dále historik al-Bírúní a řada dalších. Chórezm je ale brzy poražen a podroben dalším mocným muslimským vládcem Mahmúdem z Ghazny, Mamún je zabit a učenci násilně přesídleni do Ghazny. Kolem roku 1040 se ale ve Střední Asii vytváří nová mocnost, říše Seldžuků, která pohltila jak Ghaznu, tak i Chórezm. Ten se pak na několik desetiletí pod správou seldžukovských místodržících opět ocitá na periferii politického dění, počátkem 12. století ale jeho význam znovu roste.

             Zakladatelem nové dynastie chórezmšáhů byl původně strážný otrok Kutbuddín Muhammad I. Jeho syn Atsyz velice obratně lavíroval mezi dvěma mlýnskými kameny - mezi doznívající mocí Seldžuků a novou středoasijskou mocností - Kara-Kitany. Formálně sice uznával vliv obou, fakticky buduje samostatný stát. Skutečnou říší se Chórezm stává koncem 12. století za Aláuddína Tekeše. Ten porazil Seldžukovce Toghrula a získal nadvládu na Íránem. Porážka chalífy Násira mu získala východ Iráku. Na severu zatlačuje Oguzy a na východě Kara-Kitany. Výboje úspěšně dovršil jeho syn Aláuddín Muhammad II. (1200-1220), který definitivně porazil Kara-Kitany, získal tak bohatá středoasijská města jako byl Samarkand, který se stal jeho novým hlavním městem, rozšiřuje svou moc do Afghánistánu, Azerbajdžánu a Kazachstánu. Sám sebe označuje za druhého Alexandra a Chórezm se za něj stává velmocí. Vojenská síla byl odhadována až na 300 tisíc mužů. Důležitou součástí říše i vojska byly turecky mluvící kočovné kmeny. Z nich nejvýznamnější byli Kypčakové.

             Říše byla obrovská, vnitřně ale dost nesourodá, a tudíž i nepevná. To se projevilo, když na ni v roce 1219 zaútočili Čingischánovi Mongolové. Chorézmšáh se neodvážil utkat se s nimi v rozhodné bitvě, přestože je početně asi dvojnásobně převyšoval. Jádro armády ustoupilo na jihozápad za Amu-Darju, velká část byla rozptýlena v posádkách měst. Muhammad netušil, že Mongolové jsou mistři v obléhání, domníval se, že se pouze rozptýlí při hledání lupu. Mongolové ale jeho města poměrně rychle dobyli, což jeho armádu domoralizovalo. Brzy pronikli za ním za Amu-Darju. To už byla jeho armáda v rozkladu. On sám zemřel na útěku.

             Tím to ale ještě neskončilo. Jeho nástupce Džaláluddín se ukázal jako mnohem schopnější. Podařilo se mu v Ghazně sebrat určité vojenské jednotky a postavil se Mongolům. Porazil je nejprve v několika menších střetnutích, pak ale i ve velké v bitvě u Parvánu v roce 1221, kde poměrně nečekaně přikázal svým lučištníkům sesednout z koní a využít výhod terénu. Mongolové ztratili asi polovinu vojska. Byla to jedna z mála porážek, které při svých výbojích utrpěli. Poté se do bojů osobně zapojil Čingischán s hlavními silami a zvítězil v bitvě na řece Indus. Džaláluddín poté ustoupil do Indie, odkud se snažil říši znovu vybudovat. Dobyl část Íránu, Iráku,Azerbajdžán, část Arménie a Gruzie. Následně se proti němu spojila řada místních vládců ze Sýrie, Malé Asie, Arménie. Společně ho v roce 1230 porazili u Chelatu. Toho okamžitě využili Mongolové a znovu zaútočili. V roce 1231 byl Džálaluddín na útěku zavražděn neznámým Kurdem. Chórezm byl Mongoly zpustošen, mnohá města byla srovnána se zemí, rozsáhlé plochy úrodné půdy se nenávratně změnily v poušť. To byl definitivní konec této civilizace.