Dělení Indoevropanů. 1. Nejstarší historie a vývoj indoevropských skupin v Asii

           Indoevropské jazyky představují nejrozšířenější rodinu vzájemně příbuzných řečí. Patří k nim naprostá většina jazyků Evropy (výjimkami jsou třeba maďarština, finština, estonština a baskičtina), ale mluví jimi i velké množství Asiatů - obyvatelé Indie, Íránu, Pákistánu a dalších. A pochopitelně i potomci přistěhovalců v celé Americe, Austrálii nebo na jihu Afriky. Tradičně se dělí do dvou skupin na jazyky kentumové a satemové. Kritériem je výslovnost číslovky sto. V předpokládané původní indoevropštině vypadala asi jako k´mtom, na začátku bylo měkce vyslovované k. To se u kentumových změnilo jen málo - na k. Příkladem je latinské centum (původně vyslovované kentum). U satemových jazyků se zde ale vyvinula sykavka s - satem v avestštině (ale také naše sto). K satemovým patří zejména jazyky indické (indoárijské), íránské a severoíránské (východoíránské), slovanské a baltské. Kentumové jsou hlavně jazyky románské, germánské, keltské a řečtina.

            Původ Indoevropanů je třeba hledat v severním Černomoří. Ve 3. tisíciletí před naším letopočtem se zde rozvíjela kultura okrových nebo též jámových hrobů, považovaná za původní, ještě nerozlišené Indoevropany. Své mrtvé pohřbívali do jam, které vysypávali okrem. V průběhu 3. tisíciletí dochází k rozdělení celého uskupení na východní a západní areál, následně k rozšiřování některých skupin z této pravlasti do nových oblastí  a zřejmě asi až ke konci tisíciletí k výše popsaným změnám ve výslovnosti. Ještě před jazykovými změnami odešli z východního areálu do Malé Asie Chetité a do Řecka první řecké kmeny, dříve označované (spíše chybně) jako Iónové, po nich pak ještě druhá vlna Řeků - Achájové. Příbuzná skupina se usadila v Tróji. Všichni pocházeli z východního areálu, protože ale odešli dříve, než zde proběhla ona zásadní jazyková změna, mluvili jazykem kentumového charakteru.

            Západní areál Indoevropanů představoval lid šňůrové keramiky, zdobící své nádoby otiskem šňůry, který se ve druhé polovině 3. tisíciletí začal šířit z Ukrajiny směrem na západ. Došli až k nám a postupně obsadili východnější oblasti Evropy mezi Ukrajinou a Holandskem. Pro další vývoj byl ale ještě významný vklad neindoevropského lidu s kulturou zvoncovitých pohárů, který se přibližně ve stejnou dobu šířil z jihozápadní Evropy směrem na východ, postupně obsadil západní polovinu kontinentu a také dorazil na naše území. Ve střední Evropě mezi oběma skupinami došlo k míšení. Ve výsledku se sice kulturně o něco více projevily vlivy zvoncovitých pohárů, jazykově ale převládla indoevropská složka.

            V první polovině 2. tisíciletí se ze severního Černomoří, kde v té době existovala kultura katakombních hrobů, představující východní areál Indoevropanů a navazující na jámové hroby, začínají stěhovat Indoíránci. Ti se šíří na východ a jihovýchod. Všude kam přicházejí, získávají převahu nad původním obyvatelstvem díky rozvinutému chovu koní, které zapřahují do obávaných válečných vozů. Ty pak od nich přebírají všechny sousední civilizace. Ve druhé polovině 17. století př. n. l. začínají svou říši v severní Mezopotámii a Sýrii budovat Mitannci, kolem poloviny 2. tisíciletí pronikají Íránci do Persie a Árjové do Indie. Protože jejich vydělení z východního areálu proběhlo později, jsou jejich jazyky již satemové.

            Ve druhé polovině 2. tisíciletí na katakombní kulturu navazuje lid kultury srubové, šířící se částečně i západním směrem. Její představitelé tvořili základ obyvatelstva černomořské Skythie (ale ne jeho vládnoucí vrstvu) v 1. tisíciletí př. n. l. Na východ za Volhu se současně šíří další příbuzná andronovská kultura, jejíž nositelé osidlují Sibiř a Střední Asii. Kolem přelomu tisíciletí přecházejí ke kočovnému způsobu života. Byli to předkové Skythů, Sarmatů, Saků a Massagetů, tedy Severoíránců.