Polabští Slované. 5. Posledních sto let
Dokonce ani po smrti Gotšalka a dobytí Retry nebyla ještě situace Polabských Slovanů úplně beznadějná, i když velká šance byla nepochybně promarněna. Zatímco Gotšalkova manželka, původem dánská princezna uprchla s mladším synem Jindřichem k Dánům, snažil se starší syn Budivoj obhájit dědictví. Převahu měli ale pohané. Budivoj sice se saskou pomocí ovládl na čas Vagrii, většina země se ale podrobila ránskému vévodovi Krutovi (1066-1105). V boji proti němu byl Budivoj zabit. Krut ovládl 1070 celé veletské území a vytvořil tak velkou říši s centrem v Arkoně na Rujaně. Zde byl uctíván Svantovít. Slabinou této říše bylo ale to, že byla čistě pohanská v době, kdy všechny sousední státy již křesťanství přijaly.
V roce 1093 dobyl Gotšalkův syn Jindřich (Heinrik) s dánskou pomocí Vagrii, poté ovládl i havolanské území. Stárnoucí Krut se s ním následně pokoušel usmířit. Jindřich se ale dohodl s mladou Krutovou manželkou Slavinou a na společné hostině nechal Kruta zavraždit. S vdovou se pak oženil. Po bitvě na Smilově poli poblíž Ratiboru se mu též podařilo na čas ovládnou téměř celou Krutovu říši, pouze Ránové se okamžitě odtrhli. Tak vznikl celek, spojující obě severní větve Polabských Slovanů, jemuž vládl křesťanský kníže. V období, kdy v řadě států Evropy panovala feudální rozdrobenost to nebyl tak malý stát. Pro přežití Polabských Slovanů to byla vlastně poslední možnost. 1121 se ale odtrhli Lutici a 1127 byl Jindřich zavražděn.
Jinřichovi synové Knut a Svatopluk začali bojovat o moc a říše se rozkládá. Knut byl zavražděn 1128, 1129 pak Svatopluk i jeho syn Zvinike. Krátce pak zde vládl dánský princ Knut, který používal titul obodritského krále, ale i on byl 1131 zavražděn. Vagrům a Polabanům vládl poté Budivojův syn Pribyslav, poslední představitel Nakonidů, vlastním Obodritům Niklot, zakladatel nové dynastie Niklotovců. Na něm byli závislí Črezpěňané a Chyžiné. Ránové měli knížete Ratislava, potomka Krutova a Havolané horlivého křesťana Pribyslava (1127-1150). 1142 odebral saský vévoda Jindřich Lev Vagrii a Polabany Pribyslavovi a předal je jako léna německým feudálům. Drobná knížectví již neměla šanci déle Němcům a dalším nepřátelům odolávat.
V roce 1147 byla uspořádána velká křížová výprava proti Polabským Slovanům. Veleli ji vévoda Jindřich Lev a markrabě Severní marky Albrecht Medvěd. Zúčastnil se jí i olomoucký biskup Jindřich Zdík. Tažení zemi strašlivě zpustošilo a vylidnilo. Niklot, aby vzal Němcům záminku k dalším útokům, přijal raději křesťanství. Havolanský Pribyslav odkázal svou zemi Albrechtu Medvědovi. Ten ji tak v roce 1150 získal, i když o ní ještě musel několik let bojovat s Pribyslavovým příbuzným, sprévanským knížetem Jaxou z Kopníku. Do roku 1157 si Albrecht většinu bývalého veletského území podrobil. Zde se vytváří Braniborsko.
Niklot se musel bránit jak Němcům, tak vzpourám Črezpěňanů a Chyžinů. Nakonec byl 1160 poražen Jindřichem Lvem a padl. V boji ještě pokračovali jeho synové Pribyslav a Vartislav. Vartislav byl Němci popraven, ale Pribyslav nakonec dosáhl alespoň častečného úspěchu, když část území, přibližně bývalou zemi Chyžinů, dostal v roce 1167 jako léno. Tak vzniklo Meklenbursko, kde Niklotovci (dávno poněmčelí) vládli jako vévodové až do roku 1918.
Úplně posledním nezávislým slovanským územím zůstala Rujána. Její obyvatelé se v posledních fázích samostatné existence nechvalně proslavili jako piráti a plenitelé pobřežních měst. V roce 1168 byla však dobyta dánským králem Valdemarem Arkona a zničena Svantovítova svatyně. Kníže Česlav a pak jeho bratr Jaromar se stávají dánskými vazaly. To byl definitivní konec. Celé území Polabských Slovanů bylo postupně germanisováno, zbylí obyvatelé násilně přinuceni přijmout křesťanství. Do značně vylidněné země postupně přicházejí němečtí kolonisté, slovanský charakter země se vytrácí.
Komentáře
Okomentovat