Polabští Slované. 4. Naděje a zvraty v 11. století
Přes hrozivé obklíčení převážně pohanských Polabských Slovanů Němci a nově se utvářejícími křesťanskými státy nebyla na přelomu tisíciletí
situace ještě zdaleka beznadějná. Srbské kmeny sice už definitivně ztratily nezávislost a staly se od té doby jen objektem vzájemných střetů Němců, Poláků a Čechů. Pokud by však zůstaly natrvalo v rukou polských nebo českých (obě Lužice do roku 1635), mohly si minimálně svůj slovanský charakter ponechat.
situace ještě zdaleka beznadějná. Srbské kmeny sice už definitivně ztratily nezávislost a staly se od té doby jen objektem vzájemných střetů Němců, Poláků a Čechů. Pokud by však zůstaly natrvalo v rukou polských nebo českých (obě Lužice do roku 1635), mohly si minimálně svůj slovanský charakter ponechat.
Na počátku 11. století ovládal celou oblast srbských kmenů polský kníže Boleslav Chrabrý. To paradoxně dost pomohlo oběma zbylým větvím Polabských Slovanů. Nový císař Jindřich II. se potřeboval soustředit na těžký boj s ním a musel kvůli tomu i zásadně změnit politiku vůči Obodritům a Luticům. Hned v počátcích vlády uznává nezávislost Obodritů. A Lutici - nejzatrvzelejší pohané - se stávají dokonce jeho spojenci. Roku 1018 získal císař zpět zemi vlastních Srbů, které se začíná říkat Míšeňsko. Boje o Milčansko a zemi Lužičanů pak pokračovaly i v počátcích vlády Boleslavova syna Měška II. Ten ale nebyl už zdaleka tak schopný a nakonec obě území do roku 1032 ztratil. To umožnilo opětovnou změnu německé politiky.
Velmi zajímavý vývoj je možné sledovat od konce 10. století u Obodritů. Představitelé zdejšího vládnoucího rodu přijímají pod tlakem okolností křesťanství a s větší či menší aktivitou se pokoušejí postupně ho šířit i dále. Pokud by se jim to podařilo, mohl vzniknout menší raně feudální stát v podobě, jaká tehdy ještě byla ve střední, východní a severní Evropě docela častá. Tedy zemí, kde sice vládli křesťané, ale jistá část obyvatelstva stále zůstávala pohanská. Pak by měli Obodrité celkem podobné šance, jaké mělo třeba knížectví Přemyslovců, kde ještě v 11. století na venkově pohanství také stále přežívalo. Problémem bylo, že zdejší pohané byli podstatně houževnatější a podporu nacházeli u sousedních Veletů-Luticů, u nichž zatím nemělo křesťanství žádnou naději se prosadit.
Křesťanští vládcové Obodritů jsou tak s neúprosnou pravidelností pohany buď vražděni nebo v lepším případě alespoň vyhnáni ze země. V následné pohanské reakci jsou pak veškeré plody jejich práce rychle zmařeny. Nástupci pak mohou začínat tam, kde předek skončil. Čas ovšem hraje proti nim.
995 byl vyhnán křesťanský kníže Mstivoj, 1018 pak s lutickou podporou jeho syn Mstislav. Nastupuje Mstislavův syn Pribygněv, křtěný jako Udo, který byl v roce 1031 zavražděn. Jeho bratr Ratibor padl i se svými syny 1043 v boji proti Dánům. Jejich smrt umožnila nástup Pribygněvova syna Gotšalka, křesťana, který žil do té doby u Dánů, s jejichž králem byl spřízněn. Měl i dobré vztahy se saským vévodou Bernardem. Gotšalk byl nepochybně velkou osobností s dobrými mezinárodními kontakty, schopný politik i válečník (proslavil se při dánských výbojích v Anglii), člověk se solidním vzděláním (byl vychován v klášteře). Tedy někdo, kdo mohl svou zemi vyvést z krize. Zve do země křesťanské duchovní, zakládá kláštery. Údajně při kázáních sám plynně a vtipně překládal, aby křesťanství svým poddaným přiblížil. Při posilování státu mu velmi nahrávala i situace u sousedních Luticů.
Jejich vztahy s Němci se po porážce Měška II. počátkem 30. let 11. století znovu zhoršily. Určitou dobu byli ale Němcům důstojnými soupeři. 1035 je porazili u Werbenu a 1056 jim uštědřili karastrofální porážku u Prěslavi na soutoku Labe a Havoly. Lutický svaz byl na vrcholu moci. Ale již následujícího roku začala bratrovražedná válka uvnitř svazu. Šlo zřejmě o to, že vedoucí kmen svazu, Rataři usilovali o další posílení své pozice na úkor ostatních kmenů. Proti tomu se postavili Črezpěňané a Chyžiné, zatímco Ratary podpořili Dolenci. Protože Ratarům hrozila porážka, pozvali si na pomoc Němce, Dány a Obodrity.Ti toho pochopitelně využili k plenění, Gotšalk si navíc Črezpěňany a Chyžiny podrobil. Síla Luticů byla navždy zlomena.
Moc Gotšalkova byla naopak na vrcholu. Pohané v zemi se ale nevzdávali. V roce 1066 došlo k jejich vzpouře, při níž byl Gotšalk zavražděn. Dochází k ničení kostelů, vraždění a vyhánění křesťanských duchovních. Do toho se zapojili i Rataři, kteří kněze obětují ve své svatyni v Retře bohu Svarožičovi. To ale vyvolalo nový německý vpád, při kterém byla Retra v roce 1068 dobyta a svatyně zničena.
Komentáře
Okomentovat