Sejminsko-turbinský fenomén

 

Trochu zvláštní název pro archeologická naleziště a nálezy, ale odborníci se zde vyhýbají zaběhnutému pojmu kultura, protože jde opravdu o zvláštnost.

Koncem III. a ve II. tisíciletí př. n. l probíhaly v souvislosti s rozšiřováním indo-íránských kmenů bouřlivé změny ve stepích Eurasie, ale zajímavé události zaznamenala i severněji položená lesní zóna. Mezi 21. a 16. stoletími př. n. l. se v severní Eurasii šíří komplex sejminsko-turbinských archeologických památek. Co je na nich tak zvláštní? Nálezů je málo, přitom jsou rozmístěny na ohromném teritoriu od severní Číny po Finsko. Jedná se vlastně jen o pět pohřebišť, jedno obětní místo a několik dalších menších nálezů. Všechna významná naleziště jsou na soutoku velkých řek, např. Irtyše a Obu nebo Volhy a Oky a mají velmi jednotný inventář. Celému komplexu daly název Sejma a Turbino. Pohřby byly v nehlubokých jámách, orientovaných od jihozápadu ne severovýchod. Zdá se, že se však většinou jedná o kenotafy zemřelých bojovníků bez těl, pokud tam kosti jsou, byly zřejmě později úmyslně poničeny. Ve výbavě jsou zejména zvláštní bronzové hroty kopí, kinžály a sekery. Technologie výroby uvedených předmětů je pro danou dobu unikátní. V té době se již vyráběly zbraně z bronzu, většinou byly ale ze směsi mědi a arzénu, zatímco tyto jsou kvalitnější ze směsi mědi a cínu, navíc jsou vyrobeny metodou tenkostěnného lití, umožňující vytvářet poměrně velké, přitom relativně lehké hroty, které bylo možno spolehlivě spojit se dřevem. Měď bývá z místních zdrojů, zatímco cín pochází z Altaje. Linie nalezišť trochu připomíná jehlu, která proniká jednotlivými archeologickými kulturami, přes jejichž území prochází. Přitom nemáme doložená sídliště tvůrců. Vedle bronzových zbraní se našly i palcáty s kulovou mramorovou hlavicí, kostěná zbroj, nefritové ozdoby, ale jen velmi málo jiných památek: v omezeném množství keramika, prakticky žádné nářadí. Jednalo se tedy o hroby bojovníků, kteří snad přišli z Altaje, odkud pochází cín. Není ale zřejmá návaznost na žádnou ze souběžných kultur Altaje ani jeho okolí. Sejminsko-turbinští válečníci se přesouvali velmi rychle, protože využívali koně, na nichž ale nejezdili. Drželi se za uzdu a jeli za koněm na krátkých lyžích. Kůň byl poměrně malý, hustě osrstěný a měl mohutnou hřívu. Vezl vše potřebné, hlavně potraviny a zbraně.

Zbraně i zbroj jsou velmi originální. Hroty kopí byly i více než 40 cm dlouhé, některé měly ostré boční háčky. Ty možná mohly sloužit k trhání ochranné zbroje nepřítele. Kopí bylo ale celkově velmi krátké, bylo drženo jen v jedné ruce a vedle bodání ho bojovník zřejmě používal podobně jako meč. V druhé ruce pak držel sekeru nebo kinžál. Ten byl celý z kovu, jen rukověť byla omotána koženými řemínky a zdobená figurkami. Palcáty se asi spíše než v otevřeném boji využívaly jako symboly moci. Opravdu zajímavá byla i ochranná zbroj, vytvářená z jeleních parohů, které byly zvláštně zpracovány, rozřezány a poté spojeny svisle vedle sebe v jednom nebo více pásech o šířce asi 15 cm. Chránily nejen tělo, ale i nohy. Na hlavě měli čapku ze silné kůže. Předpokládá se, že byly využívány lehké pletené štíty a luky, ty se ale nezachovaly.

Pokrokový způsob výroby bronzu asi ovlivnil okolní kultury, pravděpodobné je to v Číně, kde se v pohřební výbavě našly hroty sejminsko-turbinských kopí. Genetické vztahy a jazyk jsou pochopitelně nejasné, nositelé ale bývají obvykle přiřazováni k ugro-finským kmenům.