Kočovné svazy Dulu a Nušibi 2. Počátky sporů

V roce 604 dosadili stařešinové Dulu na trůn nezletilého Čulo-chána Tamana, jehož matka, Číňanka, uprchla do vlasti. Taman byl pouhou loutkou v rukách kmenových vůdců. Jeho moc byla i formálně výrazně omezena. Byli stanoveni dva náměstkové pro západ a východ s titulem malých chánů, objevili se dva úplně noví hodnostáři s tituly syfajan a chunda, kteří řídili státní záležitosti. Zásadní bylo též omezení jeho vlivu v náboženské oblasti, kde měl až dosud kagan mimořádné postavení, prakticky nejvyšší postavou. Dvakrát do roka při oficiální příležitosti přinášel oběti předkům a nejvyššímu bohovi Tengrimu. To nyní převzali nejvyšší státní úředníci, což fakticky snižovalo nejenom jeho vlastní prestiž, ale i jeho příbuzných a vlastně všech Turkutů v kaganátu. Ti se proto začínají orientovat na begy svazu Nušibi. Ti byli také nespokojení s hegemonií Dulu. Navíc měli dobré vztahy s bohatými vládci sogdských měst, kteří byli ochotní financovat orientaci, zaměřenou proti Dulu. Nušibi navíc chtěli, aby jejich vládce sídlil na jejich území, zatímco hlavní stan Tamana byl v zemi svazu Dulu.

S nadvládou svazu Dulu nespokojení Nušibi a Sogdijci brzy našli kandidáta, který jim vyhovoval. Šeguj-chán byl vnukem posledního vládce jednotné říše, Kara Čurina. Sídlil v dnešním Taškentu, letní sídlo měl na řece Talas, v zemi Nušibi, měl tedy blízko k nim i k Sogdijcům. Nahrávala mu i situace v kaganátu, kdy stařešinové Dulu vládli velmi špatně, obchodní karavany byly často přepadány. Odpadla řada důležitých oblastí a měst, které se často dobrovolně podrobily Číně. Jednalo se například o Turfan, Bucharu, Ferghanu, Samarkand a další. Odtrhly se také podřízené kmeny Telesků Kibi a Sejanto. V roce 610 Šeguj vyslal posly do Číny s žádostí o uznání jeho vlády a o princeznu. Princeznu sice nedostal, uznání ano.

Následně napadl Tamana a lehce ho porazil. Ten uprchl do Číny. Tam ho po několika letech se souhlasem Číňanů zavraždil vyslanec východních Turkutů. Většina odpadlých měst se poté opět podřídila Šegujovi. Hegemonie Nušibi pokračovala i za dalšího vládce, velmi bojovného Tun-džabgu, který se aktivně zapojil do byzantsko-perské války. Válka byla ale nákladná a vyžadovala mnoho bojovníků a poplatků od Dulu, kterým se to nelíbilo. Nejprve povstali Karlukové, poté další kmeny. Do čela povstání se postavil Külüg Sibir-chán, který Tun-džabgu, svého synovce, zabil. Nušibi se ale nevzdávají a tak začala vnitřní válka a již v roce 631 byl nový kagan zabit. Převahu znovu získali Nušibi, ale novému vládci se brzy začalo říkat Sy-džabgu, což znamená Věrolomný. Ten musel nakonec uprchnout a zahynul.