Kočovné kmeny v Černomoří 3. Sabirové (pokračování)

V letech 528-531 sloužili Sabirové v perském vojsku během války proti Byzanci a napadli byzantské državy v Arménii, na Eufratu a v Kilíkii. Roku 531 pronikli k Antiochii, po cestě vypalovali a vraždili, ale na zpáteční cestě je napadl byzantský vojevůdce Bessa, 500 jich pobil a sebral jim naloupenou kořist.

Roku 541 a pak mezi léty 551-556 probíhaly byzantsko-perské boje o západogruzínskou Laziku, pro obě strany strategický významnou. Klíčovým bodem byla mořská pevnost Petra. Vládce Lazů Gubazes se dozvěděl, že Peršané chtějí osídlit jeho zemi vlastními kolonisty, proto najal Sabiry, aby ho chránili před Peršany, ale protože jim nezaplatil slíbených 300 liber zlata, přešli na stranu Peršanů. Poté poslal ještě více peněz císař Justinián a tři sabirští vůdcové Bašiach (Bajmach), Kutilzis a Ilager přešli na stranu Byzantinců, kteří obléhali Petru. Sabirové naučili Byzantince stavět dosud neznámá lehká beranidla zvláštní konstrukce, díky nimž bylo město dobyto. Větší síly ale pomáhaly Peršanům. I ti si od nich nechali stavět podobná beranidla. To je o to zajímavější, že jak Byzantinci, tak i Peršané byli velmi zruční v budování podobných zařízení, přesto je Sabirové překvapili novinkou, kterou neznali. Zajímavá je i informace, že během bojů si Sabirové i dočasné tábory opevňovali palisádou, takže je ani v noci nebylo možné zcela překvapit. Roku 553 se strhla velká bitva mezi Byzantinci na jedné straně a Peršany, posílenými velkým oddílem Sabirů, kterým ale padl vůdce. Nejkrutější boj se odehrál právě o tělo padlého, které nakonec Sabirové vybojovali.

V roce 562 utrpěli Sabirové těžkou porážku od perského vládce Chusrava. Část jich zařadil do svého vojska, ostatní zahnal do Dagestánu a vybudoval významnou pevnost Derbent, což ostatním výrazně omezilo možnost nájezdů na jih.

Když se v roce 555 objevili v černomořských stepích Avaři, měli z nich bojovní Sabirové až překvapivě velký strach. Uctili je bohatými dary, byli ale brzy podrobeni. Protože se Avaři poměrně rychle přesunuli z Černomoří dále na západ a následně došlo k vpádu Turkutů do této oblasti, nezískali Sabirové svobodu, ale byli znovu dosti snadno podrobeni, tentokrát Turkuty.

Když se v polovině 7. století rozpadl Západoturkutský kaganát, vytvořila si část Sabirů v severovýchodním Dagestánu mezi Terekem a Volhou menší říši s centrem ve Varačanu (dnes Bujnaksk). Poté byli dagestánští Sabirové, známí ale jako Hunové, podřízeni Chazarům, jejichž kaganát nahradil ten turkutský.

Chazaři zřejmě ve svém kaganátu představovali menšinu, žilo zde mnoho podřízených národů, důležití zde byli i Suvaři, což byli vlastně Sabirové. Jedním z nejvýznamnějších chazarských měst byl Semender, ležící v zemi Suvarů na dolním Tereku.

V roce 863 se část Suvarů z oblasti mezi severním Kavkazem a Donem se posunula podél Volhy do středního Povolží. Stali se součástí Povolžského Bulharska, v 10. století si zde vybudovali město Suvar. Tvořili významnou část, možná většinu obyvatel této říše.

Sabirové se zřejmě podíleli na etnogenezi současných dagestánských Kumyků a také Čuvašů. Ti se podle svědectví Ibn-Fadlána na počátku 10. století oddělili od Povolžských Bulharů, protože nechtěli přijmout islám a odkočovali na sever.