Kočovné kmeny v Černomoří 2. Ugrické kmeny

Do vývoje středomořských stepí opakovaně zasahovaly ugrické kmeny. V dnešní době tato jazyková skupina zahrnuje Maďary, Chanty a Mansy. Dva posledně jmenované národy jsou potomky lovců z tajgy v Pouralí a jedná se spíše o miniaturní nárůdky. Původně ale mohli být podstatně větší a zaujímat poměrně rozsáhlá území. Za předky ugrických národů bývá považována sargatská kultura z lesostepní zóny západní Sibiře, jejíž nositelé se pod vlivem sousedních kočovných kmenů také přizpůsobili životu ve stepích. Zejména její západní větev - gorochovská kultura - byla pod velmi silným všestranným vlivem kmenů severoíránských. Někteří badatelé v ní vidí předky Maďarů. Sporné je, které ugrické skupiny se vlastně smísily s Huny a přesunuly se do Evropy. Někdo "podezírá" část Mansů, sami Maďaři se ale také k hunskému dědictví dosti intenzivně hlásí. Přestože Chanti a Mansové dnes žijí v sousedství, je zajímavé, že některé jazykové prvky ukazují na původně větší blízkost Mansů s Maďary, než s Chanty.

Praktický stejný problém představuje zařazení Sabirů. Ti představovali poměrně volnou konfederaci kmenů a je velmi pravděpodobné, že jednotlivé kmeny nemusely hovořit stejným jazykem, přesto ale jejich základ je opět třeba hledat v západosibiřských ugrických kmenech. I zde asi tvořili důležitou součást Mansové, jejichž jiné jméno je Sipir, od něhož je asi odvozen nejen název celého svazu, možná ale také jméno Sibiře (druhá hypotéza to dovozuje od jména Sien-piů). Někdy v této době asi došlo k oddělení Mansů od Chantů (Jugrů), kteří se posunuli více na sever. U těch skupin, které se přesunuly do Černomoří, se dá předpokládat silný stupeň turkizace, který mohl započít už v době příchodu Hunů na západní Sibiř a pokračoval i v dalších staletích, kdy se dostávali do kontaktu s Bulhary a dalšími kmeny. Asi v 60. letech 5. století se začali přesouvat do Evropy a usadili se severně od Kavkazu a do 6. století ovládli stepi mezi Kavkazem a dolní Volhou. Pronikali i přímo na severní Kavkaz, kde se také usazovali. Součástí jejich svazu byly zbytky Hunů, Bulhaři a asi i Chazaři. Vojensky byli velmi silní, byli schopní postavit desítky tisíc bojovníků, měli i kvalitní zbrojířství. Obě hlavní zdejší mocnosti, Byzanc i Persie se je opakovaně snaží získat na svou stranu a poštvat proti sousedovi. To se dařilo jen omezeně, uvnitř svazu byly silné skupiny s probyzantskou i properskou orientací, obě říše jimi byly často napadány při loupeživých nájezdech, jiné skupiny se pak skutečně nechávaly najmout k boji proti oběma. Častěji sice Sabirové podporovali Peršany, ale také proti nim více útočili. To má vcelku jednoduché vysvětlení. K Persii to měli blíže pro nájezdy, snadněji se ale s nimi mohli i spojit, zatímco aby se dostali na území Byzance, museli proniknout přes cizí území.

V roce 504 musel perský vládce Kavád přerušit úspěšně se rozvíjející tažení proti Byzanci, protože musel urychleně organizovat obranu proti sabirskému vpádu do Zakavkazska. V roce 513 po něm Sabirové požadovali, aby jim vyplatil stejnou částku, kterou jim slíbila Byzanc, jinak ho napadnou. Kavád peníze slíbil, pak na ně ale zaútočil sám, byl ale poražen. Roku 515 zase pro změnu Sabirové vpadli do byzantské části Arménie a do Malé Asie. Císaři Justinovi I. se podařilo v roce 521 získat sabirského vůdce Ziligda k válce proti Persii, ten ale nakonec dostal ještě lépe zaplaceno od Peršanů a s 20 tisíci muži napadl Byzanc. Justin následně nabídl Persii mír se zdůvodněním, že nemá smysl, aby tyto dvě vyspělé říše válčily proti sobě a prospěch z toho měli barbaři. Kavád souhlasil a sám sabirské vojsko zničil, Ziligd zahynul. Roku 527 uzavřeli Byzantinci dohodu s Boarix, vdovou po sabirském vůdci Bolachovi. Ta napadla dva jiné vůdce, kteří se chtěli spojit s Persií.Jeden z nich, Glom, byl zabit, druhy, Tiranis, byl zajat a poslán do Konstantinopole, kde ho umučili.