Genetická historie lidstva. 3. Šíření haploskupiny R

Haploskupina R se objevila asi před 25-30 000 lety na jihu Sibiře. Ještě v Asii došlo k dvěma dalším mutacím. Vznikly tak skupiny R1 a R1b. Část nositelů posledně jmenované zůstala v Asii a má tuto skupinu dosud. Další došli na Kavkaz, jiní do Evropy. Předkové velké části současných Evropanů, lovci a sběrači, nositelé R1b, přišli do Evropy z východu, posouvali se podél řek, podél pobřeží Baltu, Severního a Středozemního moře. Výchozím bodem bylo snad Povolží, oblast kolem dnešní Kazaně. Zde se rozdělili na dvě skupiny. Jedna, Rusko-baltská, stará 24 000 let, šla na západ, přes oblast dnešní Moskvy, Finsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko a Polsko. Druhá, Germánsko-alpská, se oddělila před 22-18 000 lety. Ta šla jihozápadním směrem podél Dněpru k Černému moři a podél Dunaje do Bádenska-Württemberska, odtud pak podél Rýna k Severnímu moři. Od Rusko-baltské se někde ve Frísku oddělila Severomořsko-baltská, stará asi 21 000 let, která šla po pobřeží severního Německa do Dánska, Holandska a Norska a podél Labe do Saska.

Nejmladší skupina je Atlantická, která osídlila atlantské pobřeží Francie a Španělska (Baskové 90 %, Iberové), dále Irsko (90% populace) a Skotsko (i zde je jádrem populace). Její cesta není úplně jasná. Možná se oddělili asi pře 18-14 000 lety od Germánsko-alpské snad někde v Albánii a šli podél pobřeží Středozemního moře, došli do Itálie a dále na západ. Všechny čtyři zmíněné skupiny patří k R1b Y-DNK. V Čechách ji má asi 35 % obyvatel, což by mohl být důsledek pobytu Keltů u nás. Mají ji Angličani asi v 70 %, Němci ve 40 %.

Zhruba stejně rozšířená u nás je ale také skupina R1a (34 %). Ta je typická hlavně pro východní Evropu. Má ji 56 % Poláků, 50 % Ukrajinců, 46 % Rusů a 45 % Bělorusů. Má též původ ve skupině R1, vytvořila se asi v Kyrgyzstánu před 12 000 lety a kromě východní Evropy je rozšířená ve Střední Asii a Indii. Pohybliví pastevci této skupiny přinesli do Evropy indoevropské jazyky. Předtím žili v přikaspických a černomořských stepích.

Vcelku vtipné je to, že naši genetičtí předkové, nositelé skupiny R1, kteří osídlili velkou část Evropy, původně nemluvili indoevropskými jazyky. Ty v době jejich příchodu ještě ani neexistovaly. Formovaly se někde na pomezí Přední Asie a Evropy, nejspíše v severní Mezopotámii, Malé Asii, Arménii, případně v severním Černomoří. Počátky rozpadu původního praindoevropského prajazyka spadají do 4. tisíciletí př. n. l. Trvalo to ale asi tisíce let. Nejprve se oddělily anatolsko-chetitsko-lúvijské jazyky, pak Indoárijci, poté Arméni, dále pak Řekové a Thrákové.

Asi před 6 tisíci lety se v důsledku oteplování zvedly vody Středozemního moře, protrhl se Bospor a voda se začala valit do budoucího Černého moře (možná tzv. "potopa světa"). Část Indoevropanů před ní ustoupila na sever. Tam byly příznivé klimatické podmínky, teplo, úrodné stepi, dostatek zvěře. Šli možná přes Kavkaz kolem Kaspického moře. Nositelé budoucích keltských, germánských, ilyrských, slovanských a italických jazyků žili ještě dlouho pospolu, v určité jazykové jednotě, asi až do období vzniku kultury popelnicových polí.

V 5. - 4. tisíciletí př. n. l. žil v jihoruských stepích lid dněpro-doněcké kultury. Byli to hlavně lovci a rybáři, ale chovali už i skot. Indoevropané, přišlí z jihu, byli možná lépe organizování, ovládli zdejší populaci a dali jí jazyk, i když jich možná bylo méně, takže nakonec převládla místní haploskupina R1a.