Genetická historie lidstva 1. Úvod

Až donedávna poskytovala většinu údajů o pravěkých společnostech archeologie (včetně těch, žijících na pravěké úrovni, tedy bez písma, souběžně s vyspělými civilizacemi). Tu případně doplňovaly písemné údaje vyspělejších civilizací, které již písmo znaly. Jejich písemné zprávy byly ale velmi často nepříliš věrohodné a bylo je třeba brát dosti s rezervou. Údaje o původu a o různých přesunech národů někde "za obzorem", o příbuzenských vztazích mezi některými kmeny apod., to vše spolu s archeologickými nálezy mohlo být historiky různě interpretováno, názory se ale často dosti lišily.

V poslední době se ale objevilo něco úplně nového, co přináší zcela nové pohledy, které dost dobře nejde zpochybnit, případně vykládat, jak se komu zachce. Na pomoc totiž přichází genetika. Lidské populace je možné rozdělit do tzv. haploskupin podle chromozomu Y. Někdy před 80-100 000 lety žil náš společný prapředek, "Adam", jehož jsme všichni potomci. Později dochází ke genetickým mutacím, které jsou velmi přesně vystopovatelné. Ukazují kdy a přibližně kde se oddělovaly nové skupiny lidí s poněkud odlišnými charakteristikami. Jasně tak lze prokázat, které skupiny lidí jsou si příbuzné, které naopak velmi vzdálené. Výsledky jsou velmi zajímavé a mnohdy i překvapivé. Ukazuje se, že různá stěhování národů mnohdy měnila genetické složení obyvatelstva mnohem méně, než jsme se dříve domnívali. Byla asi vedena podstatně menšími skupinami, než se předpokládalo, nejspíše převážně jen bojovnickými skupinami, které se ale poměrně brzy rozplynuly v mase původního obyvatelstva. U nás Čechů je celkem jisté, že nejsme nějakým geneticky jednotným celkem, ale směsí různých skupin. Je jasné, že jednotlivé národy jsou tvořeny někdy i vzájemně velmi vzdálenými skupinami, byť mluví stejným jazykem, mají stejné tradice a subjektivně se považují za příslušníky jednoho společenství. A naopak, některé geneticky blízké příbuzné můžeme najít u skupin, které jsou nám geograficky velmi vzdálené a s nimiž bychom se vůbec nedomluvili. Místa, kde se formovaly některé skupiny evropského obyvatelstva, jsou nejen velmi vzdálená, ale působí až exoticky a neuvěřitelně.

Spojení mezi genetikou a historií je zatím poněkud křehké. Na jedné straně je tu intenzivní a poctivá snaha spojit poznatky genetiky se známými archeologickými kulturami, přičemž lze mnohdy najít (na rozdíl od mnou výše naznačeného) až překvapivá potvrzení starších teorií, na straně druhé se pokoušejí nových poznatků zneužít i různí "dobrodruzi", takže už jsem se třeba dočetl, že před 3 500 lety se v Indii objevili první Rusové. Genetické průzkumy jednotlivých lidských populací stále probíhají, je pochopitelné, že přinášejí mnohá upřesnění i zcela nové poznatky, zároveň v některých regionech, pro šíření našich prapředků klíčových, doposud pokulhávají. Dají se ještě čekat mnohá překvapení, nicméně už teď je možné naznačit některé základní směry šíření lidstva a utváření jednotlivých jazykových rodin a skupin.