Antové. 1. část

Antové byli kmenovým svazem raných Slovanů, respektive slavizovaných Sarmatů (slovanský jazyk převládl, či se spíše dotvořil asi až v 6. století). Území svazu se rozkládalo mezi Dněprem a Dněstrem a existoval ve 4. - 7. století n. l. V počátečním období se na tomto teritoriu rozvíjely kultury kyjevská (2.- 5. stol. n. l.), zřejmě protoslovanská a čerňachovská (2. - 4. stol. n. l.), která byla zcela jistě smíšená a podíleli se na ní Sarmati, Germáni, Protoslované a Getové. Pozdější fáze je pak ve znamení kultury Peňkovka, dosti odlišné od pražsko-korčakovské kultury Sklavenů (Slověnů). Přesto máme od tehdejších autorů (Jordanes, Propkopios), svědectví, že tvořili jeden národ a hovořili stejným jazykem, přičemž ale Antové byli původně silnější.

Kultura Peňkovka se rozvíjela v 5. - poč. 8. stol. v lesostepním a stepním pásu Ukrajiny a Moldávie. Obyvatelstvo žilo na březích řek v polozemnicích v nevelkých neopevněných osadách. Obydlí měla zpočátku jen ohniště, později jakési pískovcové pícky a byla zahloubena asi 80 cm pod úrovní terénu. Vyráběli jednoduchou keramiku, blízkou pražskému typu, nástroje ze železa, kostí a dřeva. Mrtvé pohřbívali v jámách na boku s velmi skromnou výbavou. Základem obživy bylo pěstování zejména pšenice a ječmenu, dále také ovsa, prosa a žita. Půdu obdělávali motykami. Doplňkovou roli měl chov skotu. Blízkou Peňkovce je i skupina Ipotesti-Candesti ne dolním Dunaji v Rumunsku a v Moldávii v 6. - 8. století. Zde je i výrazný podíl korčakovské ale také místního romanizovaného obyvatelstva - Dáků.

Samo slovo Antové je pravděpodobně íránského původu a označuje "lidi z pohraničí". Co se týče fyzického typu, byli středolebí a měli úzké obličeje. Geneticky se jednalo o potomky černjachovské kultury, se zřetelnými severoíránskými vlivy, navazovali ale i na lid kultury kyjevské. Předpokládá se, že byli předky Rusů, Ukrajinců, Srbů a Chorvatů.

Předpokládáme, že jejich společnost byla rodová. Z masy lidí se vydělovali vojenští vládcové svazu, kmenoví vůdcové, žrecové, dále pak družiny profesionálních bojovníků, kteří, vyzbrojení obvykle dvěma kopími, lukem, šípy a štítem, často v létě pořádali nájezdy do sousedních zemí za kořistí, která byla důležitou součástí jejich obživy. Většina obyvatel se živila zemědělstvím, řemeslné produkty vznikaly spíše domácí neprofesionální výrobou. Existovali zde i otroci, nejčastěji váleční zajatci, což mohli být i Sklaveni, ne však Antové. Ti, pokud byli někde vysvobozeni z cizího otroctví, získávali automaticky svobodu. Antové měli i několik větších center, zárodků měst. Existoval již Kyjev, který byl zřejmě náboženským centrem a Pastyrské hradiště, kde žili bojovníci a řemeslníci.

Prvním známým vůdcem byl Bož, který se střetl s mocnou říší krále Greutungů (Východních Gótů) Ermanaricha z rodu Amalů. V první bitvě sice zvítězil, ve druhé byl ale poražen a spolu se svým synem a dalšími sedmdesáti stařešiny ukřižován. To se stalo asi rok před vpádem Hunů do Evropy a následným zánikem Ermanarichovy říše. Poté byli zcela jistě podrobeni Hunům. Po pádu jejich říše se opět osamostatnili a máme o nich celkem dost informací od Byzantinců, byť jsou poněkud kusé.