Hornoobská kultura

Rozvíjela se na Severním Altaji od 3. do 9. století n. l. Vznikla v důsledku pronikání nových kmenů, které vytlačily ale částečně i asimilovaly místní lid bolšerečenské kultury. Mohlo se jednat o kmeny ugorské ze severu, některé prvky ale spojují tuto novou kulturu i s tureckými Kypčaky. Hradiště se nacházela většinou na návrších při menších řekách, přítocích Obu, využívala maximálně terénu, ležela obvykle na okraji nějaké terasy nad řekou, byla chráněna nepříliš velkými příkopy a valy. Obydlími byly pravděpodobně polozemnice se srubovou nadzemní částí a jedním ohništěm. Předpokládá se, že se jednalo o rodovou společnost, u níž sociální diferenciace ještě příliš nepokročila.

Celkově bylo asi obyvatelstvo etnicky poměrně pestré. V inventáři celkově nepříliš bohatých hrobů se často objevují udidla, luky hunského typu, železné nože, dále také mnoho kostí domácích zvířat, u žen nápadné náušnice ve tvaru otazníku. Různé ozdoby, jako jsou náhrdelníky či náušnice z bronzu, skla nebo kamene, se nacházejí v mužských i ženských hrobech. Jednalo se o převážně pastevecký lid, který choval hlavně koně, využívané i jako obětní zvířata. Jejich kůže, lebka a kosti byly kladeny do mohyl. Byl chován i skot, vždy mimo sídliště. Našlo se ale také množství kostěných hrotů šípů, což dokazuje velký význam lovu. Harpuny zase dokládají rybolov. O tom, že zde existovalo i zemědělství, svědčí kovové hroty oradel a také žulové mlecí kameny na obilí, obvykle o průměru asi 28 cm. Předpokládá se, že důležitou roli v obživě mělo i sběračství.

V hrobech bojovníků se nacházejí kompozitní luky, železné hroty šípů, zbytky toulců, bojové sekyry, palaše, hroty kopí. Ochranná zbroj se dochovala velmi vzácně. Keramika navazuje na kulajskou, má kruhové dno a široké hrdlo. V horní části bývá zdobená pásy vytlačovaného ornamentu. Hroby mají obvykle podobu menších kurganů. Nad nehlubokou pohřební jámou byly mohyly o výšce asi 0,5 m a průměru do deseti metrů. Mrtví byli pokládáni nejčastěji směrem na západ, s hlavou otočenou k severu, ale kosti jsou silně ohořelé, podobně jako další věci v hrobě. Zdá se, že v jámě byl rozdělán velký oheň, který byl ale ještě hořící zasypán hlínou. Děti měly zřejmě velmi nízký sociální status, o čemž se zdá mimo jiné svědčit i to, že jejich kosti nejsou příliš ohořelé, zřejmě si s pohřbem nedávali tak velkou práci jako u dospělých.

Z doby rozmachu turkutských kaganátů (6. - 8. století) jsou doklady obchodních a kulturních kontaktů s Turkuty, nejednalo se ale o jejich expanzi. O něco silnější pronikání tureckého elementu z jihu přichází v 8. -9. století, kdy v stepích na jihovýchodě soupeřili Ujgurové a Kyrgyzové. O tom asi svědčí pohřby s koněm. Nicméně pás borových lesů v Poobí, nevhodný pro život typických kočovníků, zřejmě poměrně úspěšně zpomaloval turecký postup do tohoto regionu.