Sargatská kultura. Západní Sibiř v rané době železné

Tato kultura se rozšířila v celém lesostepním pásmu západní Sibiře od předhoří Uralu až k Obu. Nazvaná je podle nálezů u osady Sargatka poblíž Omsku. Spadá zde do rané doby železné. Existovala od 6. století před naším letopočtem do 4. století n. l. Jejich opevněná centra se nacházela při řekách Irtyš, Tobol, Om, Išim, většinou na vyvýšených místech, kde přirozenou ochranu tvořily záhyby řeky, snadněji přístupné části pak byly chráněny valy, palisádami a příkopy. Nejznámějším nalezištěm je Rafajlovské hradiště na řece Iseť (přítok Tobolu). Obyvatelstvo patřilo pravděpodobně k Ugrofinům.

Obydlími byly polozemnice, zahloubené 0,5 - 1 m do země. V jejich středu bylo vyvýšené ohniště, někdy tu byla ještě oddělená část pro domácí zvířata. Základem obživy byl polousedlý chov zvířat. Asi polovinu stád tvořili koně, využívaní k jízdě i přepravě nákladů. Dále chovali hovězí dobytek i ovce. Lovili ryby a zvěř, ale zabývali se i zemědělstvím, o čemž svědčí nalezené mlýnky na obilí. Oděvy šili z kůží zvířat. Kožešiny sloužily i pro obchod, doložena je importovaná středoasijská keramika. Většinu nádob si ale vyráběli sami, měla poměrně dobrou úroveň a zdobili ji různými ornamenty, většinou pod hrdlem. Často mají nádoby vejcovitý tvar. Sargatské obyvatelstvo se ale také zkrášlovalo. Známe množství ozdob z mědi, zlata, bronzu jantaru a polodrahokamů. Vyráběli například náhrdelníky, zrcadla, hřebeny či prsteny.

Mrtvé pohřbívali do mohyl z drnů ve tvaru pyramid, které byly obklopeny příkopy. Průměr je i několik desítek metrů. Jsou tu doklady o uctívání ohně.

Na základě inventáře hrobů je možno soudit, že původně byl každý muž zároveň i válečníkem. K důležitým zbraním patřil luk, zpočátku menší, podobný skythskému, šípy měly bronzové hroty. Později ale se objevují hroty železné a zvětšuje se luk, složený z několika částí. Vojsko a způsob boje také připomíná Skythy. Jádrem armády byla lehká jízda, které zdálky zasypávala nepřítele záplavou šípů, přímému kontaktu se spíše vyhýbala, měla však pro tento případ krátké meče, podobné skythskému akinaku. Poměrně brzy se ale projevuje vliv Sarmatů z Přiuralí, u nichž se postupně stále více objevují jezdci chránění zbrojí a vyzbrojení dlouhými meči. Již v průběhu 5. - 4. století př. n. l. začínají sargatští jezdci také používat dlouhé meče a dlouhá jezdecká kopí. Součástí výzbroje byla i dýka. Jezdci i koně se chránili zbrojí z destiček, zpočátku dřevěných a rohovinových, od 2. století př. n. l. železných. Protože ale tito bojovníci ještě nepoužívali pevné sedlo (pouze jakousi podušku k změkčení dopadů), nebylo možné plné využití úderné síly rozjetého koně, jak tomu bylo v pozdějším období. Útočili obvykle v sevřené linii. Takových plně pancéřovaných jezdců ale byla ve vojsku jistě menšina, nutná byla ochrana jejich útvaru i nadále převažujícími pohyblivými lučištníky před nepřátelskými střelci. Jejich úder ale mohl bitvu rozhodnout. Dá se předpokládat, že v této době už byli jádrem vojska družiníci, chránící kmenové vůdce.

Sargatský svaz byl nesilnějším uskupením na západní Sibiři v rané době železné. Ve 4. století n. l. ale tato kultura mizí. Dá se předpokládat, že většina obyvatel se zapojila do stěhování národů. Mnozí se asi stali součástí hunského svazu, někteří možná patří k předkům Maďarů.