Mongolské kmeny

Problematika mongolských kmenů v době sjednocování je velmi složitá. Když jsem psal o Tatarech (viz), zmínil jsem problém, kdy stejná skupina je jednou označovaná jako kmen, podruhé rod a jindy zase jako klan. Hierarchie je proto velmi nejasná a v tomto článku se tomu trochu vyhnu a nebudu se tím už zabývat. Místo toho bych chtěl přiblížit to, jak vlastně mongolské kmeny chápaly vzájemnou příbuznost. I to ale nebývá vykládáno úplně jednotně.

V zásadě je možné vydělit několik stupňů spřízněnosti mezi mongolsky mluvícími kmeny. Užší jádro Mongolů "ve vlastním slova smyslu" představují Nirunové, většinou spíše menší skupiny, které byly ve 12. století součástí Chabul-chánova kmenového svazu, zvaného Chamag Mongol. Všichni odvozovali svůj původ od krasavice jménem Alan-choa. Pocházeli z jejích tří synů, kteří se jí narodili až po smrti jejího muže - a byli vlastně božského původu. Z nich opět nejužší jádro představují Bordžiginové a početní Tajčiutové.

Další skupiny Nirunů byly: Činosové, kteří se oddělili od Tajčiutů a bojovali proti nim společně s Čingischánem, Manguti, kteří později založili dynastii vládců Buchary, Katakinové, relativně méně významní, protože povstali proti Čingischánovi, Saldžiutové, kteří proti Čingischánovi opakovaně povstávali a byli hodně vybiti, Džadžirátové, k nimž patřil Čingischánův pobratim Džamucha, Durbanové, Bárinové, Nujakinové, Urutové, Barulasové, Chadaginové, Chartakanové, Bulatové, Duklatové, Jisutové, Sukanové a Kungijátové.

Druhé uskupení mongolských kmenů tvořili Darlekinové, Mongolové "obecně", kteří do říše Chamag Mongol nepatřili. K těm významným patřili Chongiratové, z nichž pocházela Čingischánova manželka Börte, velmi početní byli Bajautové , kteří Čingischánovi významně pomohli při sjednocování, dáletu byli Urjanchajci, Džalajrové, Urjautové, Chušanové, Suldusové, Uldurkinové, a Kingitové.

Skupinou blízkou prvním dvěma byl Barguti. Slovo bargu znamená okraj, pohraniční zem. Barguti žili na okraji mongolského světa, východně od jezera Bajkal. Patřili sem vlastní Barguti a dále Chori-tumati, z nichž pocházela i legendární Alan-choa.

A konečně existovala řada dalších, mnohdy velkých a mocných kmenů, mluvících převážně mongolskými jazyky, kteří k Mongolům původně počítáni nebyli, ale při Čingischánově sjednocování byli připojení a tak se také stali Mongoly. Mimořádně významní byli Tataři, tvoření šesti kmeny: Tutukujlut, Alči, Čagan, Kuin, Terat a Barkuj. Byli důležitými nepřáteli Čingischána. Merkité se dělili na tři větve: Uvas, Chaat, a Iduit, z nichž nejpočetnější byli posledně jmenovaní, dělící se na další čtyři skupiny. Patřili k největším nepřátelům Čingischána a byli do značné míry zlikvidováni, zbytky splynuly s Mongoly. V Zabajkalsku a Mongolsku sídlil početný kmenový svaz Kerejtů, k němuž vedle mongolsky mluvících kmenů zřejmě patřily i některé skupiny hovořící turecky. Měli vlastní písmo a zákony, mnozí byli křesťany. Silnou skupinu západomongolských kmenů tvořili Ojrati. Ne zcela jasný je původ Najmanů, snad větve Kitanů. Také oba tyto národy byly včleněny mezi Mongoly, podobně jako Ongutové, potomci Hunů.