Ojrati 4. Džúngarský chanát

Jednalo se o rozsáhlou říši, která se v 17. a 18. století rozkládala v částech dnešního Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Mongolska, Číny a Ruska. Ležela od dnešního Tibetu a Číny na jihu po Sibiř na severu, od Uralu na západě po Mongolsko na východě. Jádro bylo v Džúngarsku, které má jméno po nich. Znamená to "Levá ruka", což označuje levé křídlo mongolské armády, které původně obvykle zaujímali. Obyvatelé se hlásili k buddhismu. Říše bývá tradičně označována jako chanát, i když vládcové používali jiné tituly, jako např. tajši nebo dalajlámou udělený titul Erdeni.

Chanát založil počátkem 17. století potomek Esena-tajšiho Gumeči, známý jako Chara-Chula-tajši a náležející k Čorosům, subetnosu či rodu Derbetů. Vedle Čorosů zde byla další část Derbetů, Chojtové, třetí základní skupina si ponechala původní jméno Derbetů. V důsledku úspěšných bojů proti Číně, Rusku a s některými kmeny ze Střední Asie se v 30.-70. letech 17. století říše neustále zvětšovala. Za vlády Erdeniho Batura- chuntajdžiho v polovině 17. století zahrnovala vedle Džúngarska rozsáhlé části dnešního Kazachstánu, čínského Sin-ťiangu (Západního kraje), Mongolska a jižní Sibiře.

Upevňování a zvětšování chanátu pokračovala i za dalšího vládce Chengeho, který byl ale v roce 1670 zavražděn nevlastním bratrem.

Jeho mladší bratr Galdan povstání potlačil, ale porazil i Chengeho syna Cevan-Rabdana. V roce 1677 obdržel od dalajlámy titul Bošogtu-chán. V témže roce zasáhl do sporů o následnictví mezi Ujgury v Kašgaru. Dosadil zde vládce a díky tomu se mu podařilo dále rozšířit vliv v Sin-ťiangu. V 80. letech si podobně získal vliv v Jarkendu, Turfanu a Cha-mi. V roce 1683 porazil u Taškentu Kazachy, ale vzápětí došlo k velké bitvě s kazašským chánem Žangirem u řeky Orbulak, v níž byla padesátitisícová džúngarská armáda poražena jen asi dvacetitisícovou armádou protivníka, který ale poprvé ve větším měřítku použil střelné zbraně, které zkosily přední řady Ojratů. Následně jim pak vpadlo do zad vojsko emíra ze Samarkandu. Boje s Kazachy pokračovaly i v následujících desetiletích. V 80. letech 17. století se chán pokoušel podrobit si i Chalcha- Mongoly, ti se ale nakonec podřídili Mandžuům, což vedlo v roce 1690 k válce s Čínou, kterou nakonec v roce 1696 prohrál a spáchal sebevraždu. Nástupcem se stal jeho synovec Cevan-Rabdan. Za něj válka s Čínou pokračuje, přičemž se obě mocnosti zároveň snaží podřídit si Tibet, kde ale ve 20. letech 18. století převládl čínský vliv. V téže době ale vedl Cevan-Rabdan úspěšnou válku proti Kazachům. Roku 1723 ovládl Taškent, Chodžent a Samarkand.

Ve 30. letech 18. století válčil proti Číně dosti úspěšně chán Galdan-Ceren. Jeho cíl bylo ovládnout Chalchu. To se se mu sice nepodařilo, mír v roce 1739 byl ale uzavřen za výhodných podmínek. Také válka na západě probíhala úspěšně. V roce 1743 byl zajat kazašský chán Abylaj. Po Galdan-Cerenově smrti začaly ale v roce 1755 spory o trůn. Jeden z uchazečů, Amursana, si na pomoc pozval Mandžuy. Ti tvrdě využili situace. Džúngarsko bylo podrobeno, bylo pobito asi 90 % obyvatelstva. Jen asi 10 000 Derbetů pod vedením knížete Cerena se po těžkých bojích probilo na západ do Kalmyckého chanátu. Některé menší skupiny pak unikly do Afghánistánu, kde byly přijaty do vojenských služeb.