Ojrati 3. Kalmycký chanát

Kalmycký chanát byl vytvořen Ojraty, zejména z kmene Torgutů (v menší míře i Chošutů), proto se mu také někdy říká Torgutský chanát. Torguti kočovali koncem 16. století kolem Irtyše, kde vedli vleklé války s jim příbuznými Chošuty. V roce 1613 se pod vedením Orluka-tajšiho, který byl kerejtského původu, přesunuli na západ k řece Ural, v roce pak 1630 k Volze. V roce 1633 si podrobili Nogajskou hordu. Druhým vládcem byl Orlukův syn Šukur-Dajčin. Ten sice mezi léty 1645-1655 útočil na Rusy, pak s nimi ale uzavřel dohodu, uznal závislost a zavázal se k vojenské pomoci. Sídla Kalmyků sahala od Tereku na jihu po Samaru na severu a od Donu na západě po Jaik (Ural) na východě. Rusové jim už od 16. století říkali Kalmykové, což snad znamená něco jako "Ti, kteří se oddělili". V době příchodu Kalmykové zatlačovali nejprve astrachaňské Tatary a v 60. a 70. letech 17. století úspěšně bojovali proti krymským Tatarům. Tím se také na ruské straně zapojili do rusko-turecké války (1672-1681), kdy Tataři byli spojenci Turků. Tajši Ajuka přijal v roce 1690 titul chána. V roce 1696 pomáhal vojskům Petra Velikého dobýt Azov. Jeho jízda mu pomáhala i v severní válce proti Švédům a účastnila se i slavného Petrova vítězství u Poltavy v roce 1709. Po celé 18. století Kalmykové opakovaně pomáhali Rusům při dalších konfliktech s Turky a Švédy. V polovině 18. století za vlády Donduka-Dašiho k nim přesídlilo ještě mnoho Derbetů z Džúngarska.

Jak je vidět, vztahy Kalmyků s Rusy byly převážně přátelské, přesto se v roce 1771 většina z nich pod vedením chána Ubašiho rozhodla přesunout se do Džúngarska. Důvody nejsou úplně jasné. Faktem je, že se Kateřina II. pokoušela omezit chánovu moc a v kalmyckých stepích se začali usazovat ruští rolníci, zcela určitě v tom ale důležitou roli sehrála i věštba buddhistických kněží. Kateřina Veliká se přesunu snažila všemožně zabránit. Vyslala proti nim vojska Rusů, uralských kozáků a podřízených Kazachů. Nejprve se je uralští kozáci pokusili zastavit na nedávno vybudované pevnostní linii na řece Ural, ale to se jim nepodařilo. Většina pevnůstek byla zničena, Kalmykům se podařilo řeku překročit i se svými stády. Poté s nimi začala bojovat ruská vojska generála Traubenberga, ale ani ta neuspěla. Jako poslední se Kalmykům postavili Kazachové. Bez podpory ruského dělostřelectva, o kterou neúspěšně žádali, byli i oni poraženi. Kalmykové sice prošli i přes jejich území, ztratili ale skoro veškerý dobytek a také většinu lidí. Podle odhadů došlo do cíle z původních asi 170-180 tisíc Kalmyků jen asi 50-70 tisíc.

V původních sídlech v Povolží zůstali všichni Derbetové a část Torgutů a Chošutů, celkově asi třetina původního počtu obyvatel chanátu. Ti sice zůstali Rusům věrní, ale chanát citelně zeslábl a Kateřina ho v roce 1771 zvláštním výnosem zrušila. I ti zbylí pomáhali Rusům ve válkách a zabojovali si i proti Napoleonovi, když v roce 1812 vpadl do Ruska. Spolu s ruskou armádou došli v roce 1814 až do Paříže. Někteří dokonce dostali medaile "Za dobytí Paříže".