Ojrati 2. Vrchol moci a rozklad

Batulův syn Togon-tajši si brzy získal podobný vliv, jako měl jeho otec. Dosadil na mongolský trůn Tajsun-chána, který si vzal Togonovu dceru za ženu. Ve 30. letech 15. století vedl válku proti Číně a Argutajovi, ale roku 1439 zemřel. Pozici prvního ministra po něm převzal jeho syn Esen-tajši. Ten vedl válku proti Mogulistánu, ve které opakovaně vítězil a dvakrát dokonce zajal vládce Sultan-Uvajs-chána. V roce 1449 vpadl do Číny. Čínský císař proti němu vytáhl s půlmilionovou armádou, byl ale u Tumu poražen a zajat. Esen se domníval, že je válka vyhraná, a tažení ukončil. To se ale ukázalo jako chyba. V Pekingu se vlády zmocnil císařův bratr, který sice uzavřel mír, ale Ojratům za svého bratra odmítl zaplatit výkupné. V roce 1453 byl zavražděn Tajsun-chán svým bratrem a Esen se nechal zvolit velkým chánem. Již následujícího roku ale proti němu povstali dva ojratští vojevůdci, porazili ho a zabili. Vlády v Mongolsku se zmocnila Tajsun-chánova manželka Sajmur-chatun, která vládla za svého nezletilého syna. Té se podařilo se oslabit pozici Ojratů, kteří se v té době rozdělili na dvě skupiny, ovládané Esenovými syny. Definitivně si pak Ojraty podrobila další silná žena, manželka Dajan-chána, Manduchaj, v několika bitvách od konce 60. do počátku 80. let 15. století.

Tato mimořádně zajímavá žena stojí za podrobnější přiblížení. Ostatně po matce to byla Ojratka z vládnoucího rodu Čorosů, její otec byl Ongut, ministr velkého chána. Uměla dobře jezdit na koni, střílet z luku a dokonce číst a psát. V sedmnácti letech byla provdána za velkého chána a měla s ním dvě dcery. Chán ale brzy zemřel. Dostala zdánlivě zajímavou nabídku k sňatku od potomka Čingischánova bratra Chasara. Tím by ale přišla o titul chatun a její vliv by byl podstatně menší. Raději velmi dlouho čekala. Vychovávala nezletilého přímého potomka Čingischánova, a když mu bylo devatenáct a jí 34, vzali se. Pře svatbě mu slíbila, že mu dá šest synů a jednu dceru. Tento plán přesně splnila, syny rodila pro urychlení jako dvojčata. Po celou dobu úspěšně válčila, i během těhotenství jezdila na koni a bojovala a podařilo se jí obnovit jednotu Mongolů. Poraženým Ojratům dala řadu pokořujících podmínek, dokonce jim přikázala, že maso musejí jen okusovat, nesmějí použít nůž. Nakonec se ale nechala obměkčit jejich prosbami a nůž jim zase dovolila. Zemřela v roce 1510.

Až do druhé poloviny 16. století pak žili Ojrati poněkud ve stínu a žádná zásadní událost s nimi spojená není. Až v roce 1587 došlo na řece Irtyš k bitvě mezi Ojraty a Mongoly. Ojrati byli poraženi. To bylo jejich poslední jednotné vystoupení. Poté začaly boje o moc mezi Chara-Chulou, potomkem Esena, který chtěl obnovit moc rodu Čorosů a Bajbagas-chánem, který pocházel z Čingischánova rodu Bordžiginů a vládl Chošutům, kteří v té době byli jednoznačně nejsilnějším ojratským kmenem. Nakonec, na přelomu 16. a 17. století, došlo k úplnému rozštěpení Ojratů. Část žila nadále v oblasti Džúngarska a vytvořila si Džúngarský chanát (1635-1755), Chošutové přesídlili k jezeru Kukunor a vytvořili Chošutský chanát (1642-1717). Třetí skupina, jejímž jádrem byli Derbetové, přesídlila do Evropy do Povolží, kde založila Kalmycký chanát (1633-1771).