Mandžuové. 1. Způsob života a počátky říše

Jedná se o národ tunguzo-mandžuské jazykové větve, potomky Džürčenů. Žili původně podél řeky Kerulen. Živili se zemědělstvím, chovem domácích zvířat, lovem a rybolovem. Jejich země byla dosti úrodná, pěstovali hlavně proso. Obývali hlavně říční údolí, kde si budovali opevněná města. Vždy několik měst s přilehlým teritoriem spravoval jeden kníže. V čele společnosti stála rodová šlechta, zejména z klanu Ajsin Gioro (Zlatý rod). Existovaly zde velké majetkové rozdíly a majetek byl svým způsobem důležitější než vznešený původ. Neurozený boháč nebyl třeba ochotný dát svou dceru chudšímu šlechtici. Vedle osobně svobodných lidí tu bylo i hodně otroků, jejichž práce byla pro ekonomiku důležitá, zejména při polních pracích. Otroky se stávali zejména váleční zajatci. Například v roce 1618 rozdělil vládce Nurhači svým bojovníkům 300 tisíc zajatců-otroků. Za jeho vlády se jejich celkový počet odhaduje asi na půl milionu, za jeho nástupce už asi na 2 miliony, přičemž vlastních Mandžuů bylo jen asi 700 tisíc až jeden milion. Při pohřbech významných osobností bývali zabíjeni i otroci, které pak pochovali spolu s nebožtíkem.

Mandžuové chovali poměrně široký sortiment zvířat: vepře, ovce, krávy, koně, slepice, husy kachny. Pastevectví bylo sice důležité, ale zemědělství významnější, proto pastýř, který neuhlídal stádo a způsobil tak třeba škody na polích, byl tvrdě potrestán. Nejdůležitějším zvířetem byl kůň. Byli i zdatnými kováři, zpracovávali železo i drahé kovy. Jejich řemeslníci vyráběli pancíři, hroty šípů a kopí a jiné zbraně. Ze země se vyváželi hlavně koně, kožešiny, med a také ženšen. Na počátku 17. století se naučili i chovu bource morušového a výrobě hedvábí. Dělili se na kmeny Mandžu, Chaba, Ula, Jeche a Chojfu aj. V roce 1635 vydal císař Abachaj nařízení, že všechny tyto kmeny tvoří jediný národ Mandžuů.

Zakladatelem říše byl Ajsin Gioro Nurhači. Začínal se sjednocováním v 80. letech 16. století a zpočátku měl jen velmi málo bojovníků, byl ale velmi obratný, postupně sílil, koncem století už si říkal wang. Velmi důležitá byla pevná organizace armády s poněkud nezvyklým členěním. Základní vojenskou (ale i administrativní) jednotkou byla rota (niru, velitelem byl niru ečžen), která měla 300 mužů. 5 niru tvořilo pluk (džala, v čele džala ečžen), 5 pluků sbor (gusa, s gusa ečženem) a dva sbory prapor (chošo-bejle, velký bejle). Ty byly počátkem 17. století čtyři, roku 1615 byly vytvořeny další čtyři. To bylo i v pozdějších dobách jádro armády, elitní síly. Vojákem byl každý muž od 16 do 60 let, vyšší než 160 cm. Roku 1616 se Nurhači prohlásil chánem obnovené džürčenské říše. Do konce desetiletí Mandžuy sjednotil. Nahradil dosavadní džürčenské písmo mongolským. Předpokládá se, že kromě mandžuského jazyka ovládal mongolštinu a čínštinu. V roce 1618 zahájil válku proti čínské dynastii Ming. Ta proti němu vyslala následujícího roku velmi dobře vyzbrojenou dvousettisícovou armádu. Nurchači proti nim postavil pouze 50 000 bojovníků. Čínští velitelé ale nebyli příliš schopní, vojsko rozdělili do čtyř sborů, které postupovaly samostatně. Nurhači tak mohl tři z nich zničit, pouze čtvrtému se podařilo ustoupit. Poté ještě Nurhači přinutil ke kapitulaci korejskou armádu, která táhla Číňanům na pomoc. V roce 1621 dobyl významné čínské město Mukden, kam roku 1625 přenesl své sídlo. V roce 1626 ale utrpěl těžké zranění, když Číňanům při obraně pomohl vzdělaný jezuita Adam Schall von Bell, který pro ně vytvořil dělostřelectvo evropského typu. Koncem tohoto roku pak zemřel, aniž určil nástupce. Tím byl vybrán až jeho osmý syn Abachaj.