Jihoruské stepi na počátku 2. tisíciletí našeho letopočtu. 3. Vývoj ve 12. století

V roce 1111 se knížeti Vladimírovi opět podařilo vytvořit silnou koalici ruských knížat a brzy na jaře pronikli hluboko do poloveckých stepí. Došli k městečku Šarukanu na břehu Donce, zřejmě sídlu velkého chána. Zde je obyvatelé uvítali a pohostili vínem a rybami. Zdá se, že mezi nimi bylo dost křesťanů. Mohlo by se též jednat o Polovcům podrobené Alany, kteří již v dřívějších dobách přešli ke křesťanství. Poté táhli Rusové k městu Surgov, sídlišti chána Surgy, pravděpodobně příbuznému Šarukana. Zde se Polovci pokusili o odpor, město bylo ale dobyto a vypáleno. Následovaly dvě bitvy, které obě skončily ruským vítězstvím.

V roce 1113 zemřel veliký kníže Svjatopolk. Polovci se spoléhali na to, že vzniknou nějaké vnitřní zmatky a uspořádali velké tažení, Vladimír Monomach ale dobře zorganizoval obranu a nepřítel ustoupil. V roce 1116 podnikli Rusové další úspěšnou výpravu, v jejímž důsledku se podařilo Polovce vytlačit z oblasti kolem Donce. S tím pravděpodobně souvisí vítězná bitva, kterou svedli vytlačení Polovci s Pečeněhy a Torky na Donu. Poražení odtud ustoupili a dali se pod ochranu Vladimíra. Přesto, že vedl proti Polovcům systematický boj, občas je Vladimír využíval k nájezdům proti svým nepřátelům na Rusi. Takovým způsobem došlo například k vypálení Černigova. Když v roce 1125 zemřel, Polovci se znovu pokusili o vpád. Chtěli poblíž Pěrejaslavli oloupit Torky, Vladimírův syn Jaropolk je ale porazil u řeky Suly. Ruský tlak neustával. Mnozí Polovci, jejich ženy i děti jsou brány do zajetí, někteří muži byli přijati do knížecích družin. Celkově došlo k jejich výraznému oslabení, což jim minimálně celou další generaci znemožňovalo Rus výrazněji ohrožovat.

Zajímavým faktem je, že ruská knížata si opakovaně brala za ženy dcery poloveckých vládců, ale své dcery jim nedávala. Oba národy se ale nepochybně mísily a kulturně ovlivňovaly. K Polovcům postupně proniká křesťanství, jsou přejímána některá ruská slova, dokonce se objevují i ruská jména urozených Polovců - např. Jurij, syn chána Končaka. Rusové přejímali zbraně, tvary sedel, prvky oblečení a také některá slova. Turkizmů je v ruštině mnoho, protože Rusové žili v kontaktu s turkickými kmeny stovky let. Je sice těžké určit, která z těchto slov byla převzata právě od Polovců, ale nepochybně jich bylo mnoho.

V průběhu 12. století se dvě původní velká uskupení - východní a západní - v podstatě přetvářejí ve dvě odlišné skupiny. Na západě to byli Kumáni, na východě Kypčakové-Polovci, i když současní kronikáři je nerozlišovali. Zejména posledně jmenovaná skupina utrpěla od Rusů velké ztráty. Při Donci pobývala horda Syrčana, syna Šarukana. Jeho bratr Atrak přijal ještě za Vladimíra Monomacha pozvání gruzínského cara Davida a se svou hordou přesídlil ke Kavkazu. Získal si v Gruzii velmi vlivné postavení. Měl asi 5 000 elitních bojovníků, které David využíval proti Seldžukům i vlastním feudálům. Po Vladimírově smrti ho Syrčan lákal zpět a Atrak se nakonec s částí svých lidí do jihoruských stepí vrátil. Na západě se Boňakova horda rozpadla na několik menších. Sám Boňak vládl Burčevičům (Vlci). Zemřel až v roce 1167, kdy mu bylo přes 90 let. V uvedeném období také probíhalo mnoho vnitřních bojů mezi ruskými knížaty. Ta si opakovaně zvala na pomoc různé polovecké hordy.

Zajímavým faktem je, že z rodu Burčevičů pocházeli i dva pozdější mamlúčtí sultánové Egypta - Bajbars a Kalaún.