Pečeněhové a Torci v Uhrách a na Rusi

Po vpádu Polovců do východní Evropy se některé skupiny Pečeněhů a Torků (= Oguzové či Guzové) staly součástí poloveckého svazu. Nebyli zde ale v rovnoprávném postavení. Přišli o nejlepší pastviny, museli se účastnit jejich pochodů apod. Menší část Pečeněhů se usadila na byzantském území v západním Bulharsku. Poměrně velké skupiny se se usazovaly v Uhrách. Již v 1. polovině 10. století za uherského knížete Zoltána pronikají do severozápadních pohraničních oblastí Uher. Došlo ke sňatku jeho syna Taksonyho s urozenou Pečeněžkou. Když nastoupil Taksony na trůn, přijal u dvora chána Tonuzobu. Ten mu sloužil s celou svou hordou, která byla usazena podél severní hranice u Tisy. Později se Taksonymu podrobili ještě další dva chánové - Bila a Baksa. Ti dostali do správy město Pešť. Koncem 10. století za Taksonova syna přišlo ještě několik hord. V důsledku toho nakonec Pečeněhové ovládali i centrální oblasti Uher. Postupně se mísili s Maďary a přijímali křesťanství. Koncem 11. století se již od místního obyvatelstva vcelku ničím neodlišovali.

V 70. a 80. letech 11. století se Torci a menší skupiny Pečeněhů postupně usazují v jižních pohraničních oblastech ruských knížectví. Částečně k tomu docházelo mírovou cestou, doprovázely to ale i boje. Máme například zprávu z roku 1080, kdy Vsevolodův syn Volodimer porazil Torky. K roku 1093 se vztahuje informace o existenci jejich městečka Torčesk na pravém břehu Dněpru. To zároveň naznačuje tendenci k jejich postupnému usazování. Zdá se, že tyto skupiny postupně obsadily celé jižní pohraničí na levém i pravém břehu Dněpru a vytvořily jakési nárazníkové pásmo federátů, jaké mívali na svých hranicích Římani nebo Číňani.

Ruští kronikáři hovoří o třech velkých skupinách kočovníků v pohraničí. Byli to Pečeněhové, Torci a také Berendějové, což byla ale zřejmě jen jedna zvláštní skupina Torků. Všichni si uchovávali kočovný způsob života, chovali hlavně koně a ovce, nicméně měli už poměrně stálé letní tábory a zimoviště. Jejich vládcové byli vazaly knížat kyjevských, černigovských a pěrejaslavských. Ti usazovali v kočovnických oblastech slovanské zemědělce a vytvářeli zde též pevnosti s vlastními posádkami, takže obyvatelstvo regionu bylo smíšené. V polovině 12. století vznikl ze zdejších kočovných kmenů větší svaz, jehož základem byli Torci. Říkalo se jim Kara-kalpakové (Černé klobouky). Zejména vládcové Kyjeva je využívali v boji proti Polovcům a jiným ruským knížatům. Přes vazalský poměr byl jejich vojenský i politický význam na Rusi mimořádný. Spolu s ruskými bojary měli dokonce poměrně velký vliv i při volbě knížete. Že měli Rusové zájem na jejich udržení, dokazuje příklad knížete (? chána) Kuntuvdeje. Ten měl na počátku 90. let 12. století spor s kyjevským knížetem. Uprchl k Polovcům a ti ho dobře přijali. Společně podnikli několik nájezdů, které ale zřejmě nejvíce postihly příbuzné pohraniční skupiny kočovníků. Brzy ale došlo ke smíru a Kuntuvdej se vrátil na Rus, kde získal bohaté území.

Ke kočovníkům postupně proniká křesťanství, i když v pohřebních milodarech ještě dlouho doznívají jejich tradice v podobě částí koňských těl nebo postrojů. Ruský vliv se projevuje i ve feudalizaci a narůstání sociální nerovnosti uvnitř kočovnické společnosti, což se opět zřetelně projevuje v pohřební výbavě. Chudší bojovníci většinou sloužili jako lehká jízda, aristokracie měla těžší a lepší zbroj.

Po dobytí Rusi Mongoly se Kara-kalpakové stali součástí Zlaté hordy. Část jich byla přesídlena do Povolží, usedlí zůstali v původních sídlech, kde postupně splynuli s místním slovanským obyvatelstvem.