Jihoruské stepi na počátku 2. tisíciletí našeho letopočtu. 2. Války na přelomu 11. a 12. století

Roku 1093 zemřel kníže Vsevolod, který předtím Polovce opakovaně úspěšně odrážel. Polovci zareagovali poměrně nečekaně. I když již měli připravený pravidelný loupežný vpád, rozhodli se vyjednávat a poslali posly k novému knížeti Svjatopolkovi. Ten je ale nechal uvěznit. Polovci zaútočili, jejich vpád byl úspěšný. Protože síly samotného Svjatopolka byly nedostatečné, požádal o pomoc své bratrance Vladimíra Monomacha a Rostislava. Ani spojené síly ruských knížat nestačily, Rusové utrpěli těžkou porážku, na útěku z boje utonul kníže Rostislav. Následoval další polovecký vpád a další Svjatopolkova porážka. Ten musel žádat o mír, který se podařilo poměrně snadno dojednat v roce 1094. Svjatoslav si vzal za ženu Tugorkanovu dceru. Polovci se poté rozhodli pro vpád do Byzance, který uskutečnili v roce 1095, utrpěli při něm ale vysoké ztráty. Zatímco byli Tugorkan a Boňak na této výpravě, pokusili se dva jiní polovečtí vůdcové Itlar a Kitan uzavřít mír s knížetem Vladimírem. Ten sice předběžně souhlasil, dal jim dokonce rukojmí, pak je, aniž by jednání vůbec začala, pobil. Následně Vladimír společně se Svjatoslavem vpadli do stepí a tento první nájezd Rusů proti Polovcům skončil úspěšně. Itlarův syn pobýval v té době u knížete Olega Svjatoslaviče. Když Vladimír se Svjatopolkem žádali, aby jim ho vydal, byli odmítnuti, což mezi nimi vyvolalo nepřátelství. Mezitím se z tažení vrátili Boňak a Tugorkan a rozhodli se pomstít. Začala opravdová válka. V letech 1095-1096 pustošili Rus, ale boj nakonec skončil porážkou Polovců u Perejaslavle. Padl Tugorkan a jeho syn. Zatímco Svjatopolk slavil vítězství, vpadl ale znovu do oblasti kolem Kyjeva Boňak a zemi strašlivě zpustošil. Ten se stal od té doby trvalým nepřítelem Rusů. V roce 1097 si Svjatopolk pozval na pomoc uherskou jízdu a došlo k bitvě poblíž Přemyšlu. Boňakovi se klasickou kočovnickou taktikou podařilo vlákat Uhry do léčky a následně jich většinu pobít. Válka byla čím dál tvrdší. U Polovců právě v té době dochází k upevňování vnitřní organizace a jejich celkovému posilování. Na druhé straně ale u nich došlo také k přesnému rozdělení území a ke vzniku stálejších sídlišť, tudíž bylo možné jednotlivé vůdce mnohem citelněji zasáhnout - zpustošit jeho vlastní zemi a pobít ženy a děti.

Pěrejaslavský kníže Vladimír Monomach se několik let snažil o jednotný postup ruských knížat. Podařilo se mu to až v roce 1103, kde se mu na sjezdu povedlo přesvědčit dalších šest knížat ke společnému tažení, a to na jaře. Zúčastnit se odmítl pouze Oleg Svjatoslavič. Pro Polovce byla výprava dosti nečekanou, protože Rusové touto dobou tažení obvykle kvůli nutnosti jarních polních prací nevedli. Naopak stáda kočovníků byla po těžké zimě oslabená a neschopná rychlého přesunu na bezpečnější místa. Polovcům nezbylo, než přijmout rozhodující bitvu. Nejprve se střetly předvoje. Vítězství Rusů asi částečně podlomilo morálku Polovců, kteří pak, ač celkově početnější, prohráli i v hlavním boji na řece Sutině (Moločnaja). Ten skončil úplnou porážkou Polovců, při níž bylo zajato 20 knížat a následně získána obrovská kořist.

Ani toto velké vítězství ale zdaleka neznamenalo konec poloveckého nebezpečí. Boňak i v následujících letech pořádal loupeživé nájezdy na Rus, které byly poměrně úspěšné. Měl ale i větší cíl. Chtěl svého severního souseda výrazněji oslabit. Povedlo se mu získat skrytou ekonomickou podporu Byzance, která si sice netroufala proti Rusi otevřeně vystoupit, ale zároveň měla zájem na oslabení této mocnosti. Vojenskou pomoc ale získal Boňak u Šarukana, představitele východního kypčackého svazu z oblasti kolem Doněcku. Chánové východního uskupení do té doby téměř vůbec do ruských záležitostí nezasahovali a spíše se věnovali upevňování své moci. Společné tažení s Boňakem ale bylo dosti lákavé a skutečně k němu došlo v roce 1107. Cílem bylo Pěrejaslavské knížectví. Svjatopolk a Vladimír byli ale dobře připraveni, nepřítele předešli a sami vpadli na jeho území. Podařilo se jim Boňaka zcela zaskočit a napadli jeho hlavní stan. Vyděšení Polovci se skoro nezmohli na odpor, mnoho jich bylo pobito a zajato. Padl i Boňakův bratr Taaz.