Zbraně, zbroj a válečné umění Sarmatů. 3. Reformy v sarmatském vojsku. Důsledky pro Řím.

Od 2. století př. n. l. dochází k zásadním změnám v severním Černomoří. Přicházejí sem nové sarmatské kmeny, před nimiž stávající obyvatelstvo ustupuje směrem na západ. Od té doby začali Sarmati významně ovlivňovat politické dění antického světa. Byly to jednak nové impulsy z východu, ale zároveň kontakt s vyspělými armádami Říma a helénistických státu, které vedly k reformám v sarmatské armády, která přes své kvality v prvních střetnutích s dobře organizovanou těžkou pěchotou příliš neuspěla.

I nadále existovala pěchota, ale její role klesala. Jízda se dělila na těžkou, jejíž kvalita a počet dále vzrůstal. Nyní se již jednalo o skutečné katafrakty. Ti chránili sebe, někdy i své koně pancířem, často kroužkovou zbrojí. Prodloužila se délka těžkých kopí, dosahující nyní 4,5 m. V útvarech ve tvaru klínu proráželi oddíly nepřítele, rozdělili je a zajistili si tak vítězství. Proti jejich přímému útoku byla i kvalitní pěchota často bezmocná. Pro následující boj na blízko pak používali katafrakti dlouhé meče. I oni využívali jako doplňkovou zbraň luk.

Protože se například římští legionáři snažili napadat katafrakty z boku, bodat je do nohou nebo probodávat břicha jejich koní, změnila se v této době poněkud i úloha a výzbroj lehké jízdy. Ta sice i nadále obvykle začínala boj a lukostřelbou se snažila narušit sestavu protivníka, častěji ale zasahuje i do bojů zblízka na křídlech katafraktů. I nadále je tedy hlavní zbraní luk, který se ale od počátku našeho letopočtu prodlužuje, zvyšuje se jeho dostřel a průraznost, což vedlo i k tomu, že nebylo nutné s sebou nosit tolik šípů. Stačilo méně, ale přesnějších střel. Dříve byl luk obvykle doplněn jen krátkou dýkou, nyní ale začali i příslušníci lehké jízdy používat dlouhé meče bez masivních hlavic, typických pro předchozí období. Naprostou nezbytností byla velmi dobrá koordinace jednotlivých složek armády. Do boje podle potřeby zasahují o něco menší jednotky, které spolu dobře spolupracují a dorozumívají s v boji pomocí speciálních symbolů. Často to byla vyobrazení draků.

V 1. století př. n. l. pomáhali Sarmati Mithridatovi Pontskému v boji proti Římanům, v 1. století n. l. sílí tlak Jazygů, Alanů a zejména Roxolanů na Římskou říši. Porážky od sarmatských a parthských katafraktů (např. ve slavné bitvě u Karrh) vedly k tomu, že i v římské armádě se postupně zvětšuje podíl jezdectva a začínají vytvářet oddíly těžké jízdy. Nejprve byly tvořeny barbary a obyvateli východních provincií. Od počátku 3. století n. l. vznikají speciální jednotky katafraktů. Výrazně vzrostl jejich počet ve 2. pol. 3. století za císaře Aureliána. Katafrakti sarmatského původu sloužili v Římě i v císařské gardě. Proces posilování těžké jízdy pokračoval i ve 4. století. V pozdním období se objevuje ještě nový pojem klibanariové (clibanarii). Není úplně jasné, čím se od katafraktů lišili. Zřejmě byli ještě o něco lépe chráněni a snad byli spíše domácího původu. Někdy se ale oba pojmy používají jako synonyma. Změny ve výzbroji se projevují i v jiných částech vojska. Krátké meče a lehké oštěpy jsou nahrazovány dlouhými meči a kopími. Po rozdělení Římské říše hráli katafrakti důležitou úlohu i v armádě Byzance.

Až do 4. století n. l. měli ve stepích severního Černomoří vedoucí úlohu sarmatští Alani, kterým se silou podařilo velkou část sarmatských kmenů podrobit. Ti se ale postupně dostávají do tlaku z východu, odkud na ně začínají útočit Hunové. I jejich armáda byla jezdecká, byla však mnohem pohyblivější a zásadním problémem pro Alany bylo, že hunské luky měly větší dostřel a průraznost. Těžce vyzbrojení, ale relativně méně pohybliví katafrakti, byli snadnými cíli. Rychlé Huny neměli šanci dohonit. Ti se před nimi včas stáhli a nadále je zabíjeli z dálky. Kromě toho, že se mezi Sarmaty, zejména Alany, postupně šíří delší luky hunského typu, existují i určité náznaky, že docházelo i k snahám k odlehčení výzbroje, ty však nebyly dostatečně rychlé a důsledné. Alani byli nakonec poraženi. Část jich byla podrobena, další ustoupili na západ.

Uzavřela se tím jistá kapitola v dějinách válečnictví, i když Sarmati ještě určitou dobu poměrně významnou roli hráli. Jejich přínos do vojenské historie je ale mimořádný. Vytvořili specializovanou těžkou jízdu, která ovlivnila nejen jejich současníky, naznačila ale i další vývoj, jímž se pak vojenství vyvíjelo ve středověku.