Jihoruské stepi na počátku 2. tisíciletí našeho letopočtu. 1. Příchod Polovců

V prvním desetiletí 11. století začal přesun Kypčaků z oblastí severně od Aralského jezera směrem na západ. Cílem bylo ovládnutí nových území. Soudobé arabské a arménské prameny je označují jako "Žluté", což je zajímavé, protože Rusové jim říkali Polovci. Jedno z vysvětlení jejich pojmenování vychází totiž ze slova polova = sláma. Mnozí historici se domnívají, že měli světlou pleť i vlasy, snad dokonce i modré oči. Původ je hledán u starověkých europoidních Tinglingů z centrální Asie. Téměř určitě tu byla ale i mongoloidní příměs s tmavší pletí a hnědýma očima. Jejich řeč patřila k tureckým jazykům.

Obsazování jihoruských stepí začalo od těch nejbohatších pastvin při Donu. O něco později došly jiné skupiny do Podněpří a k Bugu. V Černomoří v té době dožívaly ještě zbytky Chazarů, Pečeněhů a některých dalších kmenů, které nově příchozí částečně ovlivnily, o čemž svědčí jisté změny ve způsobu pohřebních obřadů, kde došlo k některým "výpůjčkám" od předchozích národů. Zdá se, že se vlastně jihoruských stepích dotvořil nový národ, jehož jádrem byli Kypčakové, ale kromě již výše zmíněných se na jeho vzniku podíleli například i Oguzové a v menší míře i Bulhaři a Alani. To vůbec není u kočovníků nic neobvyklého, spíše naopak. V Evropě dostal i nové jméno - Polovci. Vedle toho se v kronikách objevuje i druhé jméno - Kumáni. Kronikáři je používali jako synonymum, zdá se však, že se vlastně jednalo o název západní větve celého svazu.

K prvnímu pokusu o vpád na území Rusů došlo v roce 1060. Černigovský kníže Svjatoslav Jaroslavič je porazil, mnoho jich pobil, vůdce zajal. Hned následujícího roku ale došlo k novému vpádu a v roce 1068 k dalšímu. I ty byly odraženy, bylo ale jasné, že Rusi vyvstal nebezpečný nepřítel. Již od konce 70. let je ale navíc začínají využívat některá ruská knížata jako spojence ve vnitřních bojích. Zejména to byl Oleg Svjatoslavič a jeho potomci, kteří s Polovci také opakovaně uzavírali manželské svazky.

Koncem 11. století se završil proces konsolidace poloveckých hord, z nichž každá měla jasně vymezená území. Hordy se dělily na jednotlivé rody, které mohly původně patřit k různým národnostem a měly též své země. Každý rod byl tvořen spřízněnými rodinami. Na zimu se Polovci stahovali k moři, protože si nedělali zásoby sena a potřebovali přezimovat v klimaticky příznivých regionech, kde se skot mohl snadno dostat k trávě. Na jaře se pak podél řek stěhovali k severu. Hordě vládl chán, který ale zároveň stál v čele vlastního rodu. Vůdcové rodů mívali často jméno zakončena koncovkou oba (opa), označující sídliště či stanoviště. Při organizování nájezdů na Rus či proti Byzanci dochází k vytváření svazů hord, v jejichž čele stál také chán nebo též chán chánů, volený na shromáždění aristokracie.

V ruských kronikách často figurují chánové Boňak a Tugorkan, jejichž jména dokonce pronikla do folkloru, nejstarší informace o nich ale pocházejí z pera vzdělané byzantské princezny Anny Komnenovny. Kde přesně ležela sídla těchto dvou chánů, není jisté, pravděpodobně ale stáli v čele západní - kumánské části kypčackého svazu.

Počátkem 90. let 11. století Byzanc vážně ohrožovali Pečeněhové, kteří předtím ustoupili před Polovci. Byzantský císař žádal křesťanské státy o pomoc - dostal ji ale od pohanských Polovců, vedenými výše zmíněnými chány. I když byli od začátku zasypáváni bohatými dary, obě strany si nevěřily. Císař se obával, že by se mohli v průběhu bitvy snadno dohovořit s Pečeněhy a Byzantince napadnout. Nakonec ale přece jen k dohodě došli a společnými silami pak Pečeněhy porazili. Byzantinci pak pobili asi 30 000 zajatců, hlavně žen a dětí, což dost vyděsilo Polovce, kteří pobrali kořist a vrátili se domů. Po cestě byli ale sami poraženi uherskými vojsky poblíž Dunaje.