Zbraně, zbroj a válečné umění Sarmatů. 2. Kdo byli katafrakti a jejich počátky

Nový způsob využití těžké jízdy se k Sarmatům pravděpodobně šířil ze Střední Asie od příbuzných Massagetů. Velmi podobně reagovali i další sousedi Massagetů, Parthové v Íránu, u nichž lze vysledovat podobný vývoj.
Celý tento proces byl postupný, přesto nová výzbroj a taktika slavily proti Skythům úspěchy. Když ale Sarmati narazili na dobře organizovanou těžkou pěchotu (např. při boji Roxolanů proti mnohem méně početné falanze pontské armády), utrpěli těžké porážky. Ukázalo se, že polovičaté změny nestačí. Pokud měli Sarmati uspět proti helénistickým armádám a Římanům, byla nutná zásadnější reforma. Bylo třeba vytvořit katafrakty, kteří by se stali jádrem armády.
Katafrakty nelze směšovat s jakoukoliv těžkou jízdou. Tento pojem pochází z řečtiny, označuje těžkou výzbroj jezdce a začal se používat v období helénismu a římské říše. Vytvořili si je vedle Massagetů a Sarmatů, také Parthové, Arméni, perští Sasánovci a také Římani. Již předtím můžeme najít jezdce chráněné pancířem a přilbou a hrající v bitvě velmi důležitou roli třeba u Alexandra Makedonského. Tito jezdci ale nebyli tak těžce opancéřovaní, jejich zbraně byly kratší a také úkol jiný, než u pozdějších katafraktů. Alexandr sám jízdě velel a používal ji k rychlým přesunům přímo na bojišti, nalézání mezer mezi oddíly nepřítele, rychlým obchvatům apod. Jeho jízda přispívala k vítězství podobnou měrou jako falanga, jejím cílem ale nebylo rozbití nepřítelovy sestavy. Podobnou jízdu s obdobnými úkoly pak převzali Seleukovci, pro jejichž těžké jezdce se pojem katafraktů prvně začal používat, nebyli to ale ještě katafrakti v tom smyslu, jak to chápali římští historici.
Katafrakti nosili pancíř. V nejstarších dobách byl poměrně krátký, sahal k bokům. Původně byl tvořen kovovými destičkami, šupinkami, buď spojenými k sobě v horní části nebo připevněnými ke koženému podkladu. (Druhá možnost zajišťovala větší bezpečí, byla ale zase velmi těžká.) Od přelomu letopočtu pak byla pak šupinková zbroj nahrazována kroužkovou, častá byla kombinace obou. Ta se prodlužuje po kolena a chrání i ruce po lokty, protože Římani po prvních zkušenostech začali cíleně útočit na boky a nohy jezdců. I zbytek rukou a nohou je krytý různými kovovými nebo koženými chrániči. Na hlavě nosili obvykle kónickou přilbu, tvář ještě často kryla kovová maska. Výzbroj umožňovala jezdci všechny pohyby, připomínal však kovovou sochu, v případě sražení z koně byl velmi neohrabaný a stával se poměrně snadnou kořistí lehčeji vyzbrojených nepřátel. Pancířem býval chráněný i kůň, častěji u Parthů než u Sarmatů. Těžký kov býval nahrazován koženými destičkami, pouze nejzranitelnější místa byla zpevněna kovovými falérami, jež měly i ozdobnou funkci.
Hlavní zbraní katafraktů byla jezdecká kopí, píky, dlouhé až 4,5 m. Ta byla provazem přichycena ke koňské šíji, aby se umocnil náraz. Jezdec je držel oběma rukama. Údajně byl schopen probodnout i dva nepřátele zároveň. Pomocnými zbraněmi byl luk a meč. Tito jezdci museli být využíváni ve větších útvarech a jejich úlohou bylo rozbití nepřátelské linie tvrdým úderem. Nebyli tedy určeni pro větší manévry a jako jednotlivci či v menších skupinkách byli naopak snadno zranitelní. Jako příklad je možno znovu uvést Roxolany, které se na Balkáně podařilo Římanům zaskočit zcela nepřipravené a ti pak poměrně snadno menší oddíly nebo opěšalé jednotlivce pobíjeli nebo zajímali.
I když počty katafraktů se postupně zvyšovaly, vždy tvořili menšinu armády. Jejich výzbroj byla velmi drahá, výcvik náročný, případné ztráty těžko nahraditelné, proto je velitelé museli využívat velmi uvážlivě, v případě příliš silného odporu je stáhnout a vystřídat lehkou jízdou. Kombinované využití obou součástí jízdy bylo tak základním předpokladem úspěchu. Lehká jízda musela katafraktům vždy krýt boky a v případě potřeby jim umožňovala přeskupení a přípravu pro další útok. To si následně vyžádalo i určitou reformu lehké jízdy, která musela poněkud pozměnit výzbroj i taktiku, aby byla schopna i boje na blízko, čemuž se předtím vyhýbala.
Zdá se, že profesionalizace armády vedla i k tomu, že ženy se do bojů zapojují již jen vzácněji, protože počet zbraní v jejich hrobech postupně klesá.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Setkání u vína s profesorem Šamánkem

Teleskové. Kurikanové

Chorvát, Elbling, Veritas a další méně obvyklé odrůdy