Zbraně, zbroj a válečné umění Sarmatů. 1. Období Sauromatů a raných Sarmatů

Katafrakt, těžce pancéřovaný jezdec, jehož všechny části těla jsou kryty zbrojí, mnohdy s podobně chráněným koněm, tak bývají obvykle zobrazováni sarmatští válečníci, dosti připomínající středověké rytíře. Vypadali tak všichni Sarmati? Měli podobnou zbroj již v počátcích své historie?

Odpověď na obě otázky zní ne. Popsaná podoba je výsledkem dlouhého vývoje a týkala se pouze části sarmatského vojska. Nutno ale dodat, že části zásadní, jíž věnovali antičtí autoři právem největší pozornost. Na základě jejich poznámek a archeologických nálezů lze alespoň přibližně zrekonstruovat vývoj k sarmatským katafraktům přelomu letopočtu, kteří způsobovali těžké porážky mnoha sousedům, včetně Římanů. Nepřátelé na to museli reagovat, což značně ovlivnilo vývoj vojenství.

V období Sauromatů (6.-5. stol. př. n. l.) se zřejmě výzbroj ani bojová taktika příliš nelišily od skythské. V době raných Sarmatů (4.-3. stol. př. n. l.) lze sice určité rozdíly vypozorovat, nebyly ale ještě markantní. Ve vojsku Skythů hlavní role patřila lehké jízdě. Hlavní zbraní byl luk, kterým Skythové nepřítele na dálku zasypávali mračny šípů, předstírali ústup, lákali ho do léček. Přitom se boji muže proti muži spíše vyhýbali. To je zcela pochopitelné. Většina skythských bojovníků neměla ochrannou zbroj a pro boj zblízka měli jen krátký meč akinakes, případně krátké kopí, obojí nepříliš vhodné pro souboj jezdců. V nejstarších dobách měli Skythové více pancířů než Sauromati/ Sarmati, což vyplývá z jejich většího bohatství a ekonomické vyspělosti. U Sarmatů byl v těchto dobách kovový pancíř luxusní importovanou záležitostí, část bojovníků používala nápodobu šupinkové zbroje, vyrobenou z kůže, kostí nebo koňských kopyt.

Přesto se dají už v těchto dobách vypozorovat některé odlišnosti. I když část skythské aristokracie měla poměrně kvalitní pancíře, nikdy nedošli ke skutečné těžké jízdě. Přesněji řečeno, nedotvořili taktiku, jak ji využít. Aristokracie tvořila jádro vojska, v případě nutnosti zasáhla do boje, mohla ho tak případně i rozhodnout, její pancíře jí dávaly ale pouze výhodu lepší osobní ochrany, nešlo však o úder semknuté formace, který by byl schopný rychle rozvrátit semknuté oddíly nepřítele. Toto omezení ostatně vyplývá i z používaných zbraní.

V uvedené epoše byl i u Sarmatů hlavní zbraní krátký kompozitní skythského typu. Ve všech mužských hrobech se nachází velké množství šípů, někdy i několik set. Totéž platí i zhruba pro pětinu ženských hrobů. Jak je známo, svobodné dívky Sarmatů se běžně bojů účastnily, vdávaly se až po zabití určitého množství nepřátel, poté už do bojů zasahují spíše výjimečně, i když jsou známé i starší urozené válečnice.

Od počátku ale Sarmati kladli mnohem větší důraz na zbraně pro boj zblízka. Brzy se objevuje dlouhý meč se srpovitou nebo prstencovou hlavicí, i když to byla zpočátku asi poměrně luxusní záležitost. (Nacházejí se asi ve 20 % mužských hrobů.) Další typicky jezdeckou zbraní bylo kopí dlouhé asi 3,5 m, které se také nachází spíše v bohatých hrobech. Po celé uvedené období se z nálezů v hrobech dá vyčíst poměrně jasná tendence: Na jedné straně klesá počet šípů, což dokládá postupné zmenšování významu lehké jízdy. Naopak počet mečů, dlouhých kopí a pancířů stoupá. V období raných Sarmatů se zřejmě již kolem kmenových vůdců začaly vytvářet družiny poloprofesionálních bojovníků, zkušenějších a lépe vyzbrojených, vytvářejících těžkou jízdu (či spíše její zárodek, polotěžkou), využívanou zcela jinak, než to dělali Skythové.

Početná lehká jízda, tvořená prostými Sarmaty, plní i nadále původní úlohu. Snaží se nepřítele co nejvíce oslabit střelbou luků, rozrušit jeho formaci. Pak ale přichází úder těžké jízdy, jejíž představitelé drží oběma rukama těžké kopí, kterým způsobují nepřátelům strašlivé rány. Cílem je rozbít sestavu protivníka a rozhodnout tím bitvu. Pokud se to nepodaří, těžká jízda se stáhne a opět nastoupí lehká, což se střídá do úplného zničení nepřítele. Celkový počet těžkooděných jezdců byl ještě malý, svým způsobem je bylo třeba šetřit. Lehké jízdy bylo několikanásobně více. Vedle jízdy existovala i relativně početná pěchota, tvořená těmi nejchudšími a vyzbrojená hlavně luky. Ta hrála ale vždy jen pomocnou úlohu.