Sarmatské kmeny 8. Vývoj od stěhování národů

Dvousetletá nadvláda Greutungů (Ostrogótů) znamenala pro Černomoří poměrně příznivé období. Gótská a sarmatská kultura se vzájemně obohacovaly. Kolem roku 355 pronikli Hunové do Evropy a ovládli stepi mezi Volhou a Donem. Část zde žijících Alanů ustoupila na západ, někteří na Kavkaz, ale většina byla Huny podmaněna. Poté zničili Hunové v roce 375 říši Greutungů. Řada měst v Černomoří byla zničena. Zbytky lidu smíšené čerňachovské kultury, předtím podrobeného Góty, uprchly do Transylvánie. Alani se pak rozešli po celé Evropě a dokonce až do Afriky, což ve svých důsledcích vedlo k tomu, že tyto menší skupiny se postupně rozplynuly v jiných národech. Podobný osud měli ostatně i Gótové: část zůstala na Krymu a podrobila se Hunům, část společně s některými Alany (a možná menší částí Hunů) ustoupila na římské území, kde se s nimi střetla v bitvě u Hadrianopole. Tato skupina Alanů a Hunů se v roce 380 přesunula do Panonie a kolem roku 400 společně s Vandaly ustupují dále na západ. Pod vedením vládce Respendiala pronikli na konci roku 406 do Galie, kde loupili do roku 408, pak se přesunuli do Hispánie. Zde byli v roce 418 poraženi Visigóty a padl jejich král Adcak. Zbytek se připojil k Vandalům, společně roku 429 odešli do Afriky. Titul Rex Vandalorum et Alanorum byl pak používán až do pádu říše. Jiná menší skupina pod vedením krále Goara sloužila Římanům jako foederáti. Od 2. poloviny 40. let byl jejich králem Sangibán, který ve velké bitvě na Katalaunských polích velel středu římské sestavy. Tato skupina žila v okolí Orleansu a byla v roce 452 podrobena Visigóty. Mnohé spony z období stěhování národů, označované jako gótské, byly nalezeny i v místech, kde Gótové nikdy nebyli. Dost možná byly alanské.

Maďarsko bylo Huny obsazováno od roku 405 do 432. Zde byli podrobeni i Alani. Ti se po Attilově smrti osvobodili. V roce 472 byli poraženi ostrogótským králem Theodorichem. Přitom padli dva vůdcové - Buka a Banaj. Brzy poté si je podrobili Gepidové, pak zprávy o nich mizí.

Pozdně alanským kmenem byli i Antové. Jordanes psal, že Slované mají tři různá jména: Venedi, Sklavini a Antové. Antové žili v 6. století mezi Dněprem a Dněstrem. Roku 602 byla jejich říše zničena Avary.

Západní Alani (snad větev Antů) se pravděpodobně rozšířili i v Polsku. Zde existovala na počátku n. l. praslovanská przeworská kultura, ve které ale ve 3. stol. n. l. dochází ke značným změnám. Objevují se tu typické sarmatské spony a železné, stříbrem inkrustované hroty kopí. Dále též keramika černomořského původu. Ve Slezsku se objevují bohaté hroby vládců, které se do té doby v této kultuře nevyskytovaly. Zřejmě patřily nově příchozím. V 5. století ale byly tyto kmeny podrobeny Huny. Sarmatské tradice v Polsku ale přetrvaly a mnohé polské šlechtické rody odvozovaly svůj původ od Sarmatů, což se odráží i v jejich erbech, na nichž se objevují zřetelné vlivy sarmatských posvátných znaků - tamg.

Pozůstatky Sarmatů z období 4.-6. století představují také tzv. říční mohyly, které se nacházejí na Ukrajině, v Povolží i Kazachstánu. Jedná se o ploché hroby na březích řek v místech, která bývala na jaře zaplavována vodou. S mrtvým tam byl často pohřben i kůň, bývají tu zbraně. V bohatých ženských hrobech se nacházejí krásně vypracované diadémy.

Malé skupiny Alanů žily v Černomoří až do 13. století, na Krymu pak přetrvala skupina, která až do 17. století praktikovala umělou deformaci lebek. Posledním pozůstatkem kdysi početných Sarmatů jsou Osetinci na Kavkaze. Sarmati pronikli k předhůří Kavkazu už ve 4. století př. n. l. Dlouho se ale drželi v přilehlých stepích. Po hunském vpádu ve 4. století n. l. sem přišly nové skupiny Alanů z Povolží. Část se spojila se starším příbuzným obyvatelstvem a zůstala žít v předhůří, jiní se stáhli dále do hor. Od poloviny 7. století byli závislí na Chazarech. Území mezi údolím Kubáně po Dagestán se nazývalo Alanie. Ta zmizela po mongolském vpádu.