Sarmatské kmeny 4. Éra Aorsů na přelomu letopočtu

Počátkem 2. stol. př. n. l. dochází k dalším posunům severoíránských kmenů. Skytho-Sarmati byli nuceni ustupovat pod tlakem příbuzných sarmatských kmenů, přicházejících z východu a žijících do té době východně od Donu. Jednalo se o Roxolany, kteří se stali vedoucí silou v severním Černomoří. Jejich posun na západ od Dněpru znamenal počátek nové éry. Jejich jméno je někdy vykládáno jako "Světlí Alani". Některé původní kmeny ustoupily na západ, jiné se stáhly na Krym, kde vznikla říše Tauroskythů. Krymští vládcové udrželi kromě Krymu ještě úzký pás stepí kolem ústí Dněpru a Jižního Bugu.

Příčiny těchto změn je třeba hledat daleko na východě. Koncem 3. století př. n. l. začala velmi rychlé růst říše Hunů Siung-nu, kterým v té době vládl šan-jü Mote. Archeologické nálezy ve východních částech teritoria severoíránských kmenů, jako je Sedmiříčí nebo oblast horního Irtyše dokazují zásadní změny ve složení obyvatelstva od konce 3. stol. př. n. l. Shodné rysy mezi kulturou Pazyryku a novým lidem, který do tohoto regionu vtrhl, se zdají být důkazem proto, že právě odtud přišli noví příchozí. Mezi léty 174 a 160 př. n. l. utrpěli Jüe-č´ porážku od Hunů a museli opustit své země. Došlo k masovému přesunu saksko-massagetských kmenů z delty Syrdarji v polovině 2. stol. př. n. l. Některé z těchto kmenů dobyly Baktrii v roce 135 př. n. l. a zničily řecko-bakterskou říši. Vtrhly též do severní Indie. Vítězství Hunů bylo umožněno do značné míry hunskému vynálezu nového typu kompozitního luku. Šípy byly delší a měly trojhranné hroty. Hunská vítězství vyvolala počátek přesunu severoíránských kmenů ze stepí Kazachstánu a Střední Asie, který pak trval až do 4. století n. l.

Když byly počátkem 2. stol. př. n. l. Huny ovládnuty stepi východního Kazachstánu, staly se zdejší kmeny jakýmsi předvojem sarmatských kmenů, bránících se nepříteli. V té době se mění způsob pohřbívání. Hroby se zmenšily, nově se v nich objevují boční výklenky. Pohřbení byli kladeni hlavou na severozápad. Pohřební inventář byl skromný - malé nádoby, kostěná šídla, železné nože. Zlato se objevuje jen vzácně. Změny způsobila nová vlna příchozích, kteří ustupovali před Huny. Část původního obyvatelstva zůstala v původních sídlech a smísila s nimi. Jiní ustoupili na západ do zemí prochorovské kultury.

Většina nových kmenů přišla ze středního Kazachstánu, i když kultura kmenů, které obsadily území mezi jižním Uralem a Kaspickým mořem má mnohé shodné rysy s předchozími kulturami Sedmiříčí.

Nejpočetnějšími kmeny, které se usadily mezi dolním Uralem a dolní Volhou, byli Aorsové. Je možné, že to jméno převzali z předchozího období, protože podle některých autorů se používalo už pro představitele prochorovské kultury. Ta v tomto období končí.

Aorsové znamená Bílí, což ale v chápání kočovníků mělo někdy i význam západní. To naznačuje jejich příbuzenství s východními Alany, tím spíše, že pro Aorsy používali někteří antičtí autoři označení západní Alani. Na rozdíl od Jazygů a Roxolánů, kteří měli původ ve srubové kultuře pouze s menší příměsí andronovské, byli ale Aorsové potomky andronovské kultury, kteří však po příchodu asimilovali některé místní skupiny prochorovské kultury. Jejich rozmach souvisí s úpadkem Massagetů kolem roku 160 př. n. l. Následně si pokořili sarmatské kmeny dolní Volhy nebo je přiměli ustoupit na západ. Roxolani ustoupili k dolnímu Dněpru, přičemž přinutili Skytho-Sarmaty a Jazygy ustoupit ještě dále na západ.

Podle údajů čínské dynastie Chan měli Aorsové 100 tisíc lučištníků. Čína se je kolem roku 125 př. n. l. pokoušela získat jako spojence proti Hunům, z čehož se dá vyvodit, že jejich území mohlo někde s hunským sousedit. Strabón popisuje Aorsy ve stepích jižního Uralu, přes jejichž území procházeli důležité obchodní cesty. To bylo zdrojem jejich bohatství, takže nosili zlaté ozdoby. Nálezy v kurganech vládců na dolní Volze a Donu, např. Kalinovka u Volgogradu, skutečně ukazují na značné bohatství elit. Jejich vládce Spadin údajně postavil 200 tisíc jezdců, kteří zasáhli do vnitřních bojů v Bosporské říši v polovině 1. století př. n. l.