Tibet 2. Sjednocení země

Za vlády 32. krále Namri Songcena (570-620) je zakončováno sjednocování a zároveň začínají velké dobyvatelské výpravy mimo Tibet. Tibeťané vpadli do střední a východní Indie, porazili také východní Turkuty a zabili posledního kagana jednotného turkutského kaganátu Kara-Čurina, který počátkem roku 604 hledal útočiště v říši Togon. Centrem země byl v té době hrad Jumbulagang v údolí Brahmaputry. Výboje zvětšily armádu o příslušníky podmaněných kmenů. Ti byli ochotni za Tibet bojovat, chtěli ale také podíl na kořisti. O tu se ale šlechta moc dělit nechtěla. Nakonec došlo k povstání, během něhož Namri zahynul.

Sjednocení bylo dokončeno za Namriho syna a nástupce Srong-bcan-sgam-po (620 -650), který lidové povstání potlačil a založil v roce 639 nové centrum - palác v Lhase (Země bohů). Veškerý odpor potlačoval velmi krutě. Vyrvané oči, useknuté hlavy a končetiny nepřátel, to vše mohli vidět obyvatelé před Lhasou. Jeho říše měla od západu na východ délku 2 000 km. V polovině 7. století říše zabírala Tibet, Nepál, Bhután a Assám. Výboje Srong-sgam-bcan-po šly mnoha směry a směřovaly mimo jiné k podrobení zbylých nezávislých tibetských kmenů a příbuzných Kjanů, žijících v sousedních regionech dnešní Číny.

Když cenpo nastupoval na trůn, byl hlavou panovníkovy rady velmož Pungse z rodu Kchungpo. Ten přímo ovládal velké území s mnoha poddanými, měl ale i noho nepřátel, zejména z rodu Gar. Ti ho pomluvili, Pungse byl popraven a rod Gar díky tomu získal rozhodující vliv. Nový cen-po ale našel cestu, jak se zbavit přílišného vlivu velmožů. Když mu odporovali, osm z nich vlastnoručně zabil. Potřeboval ale pomoc proti kněžím bönu. Začal se proto opírat o buddhistické mnichy, jejichž víra v té době také do Tibetu pronikala a zažívala rozkvět i v Číně císaře dynastie Tchang Tchaj-cunga a v Indii úspěšného dobyvatele Harši. Cen-po se u nich možná trochu inspiroval. Navíc podpora buddhistických mnichů nebyla tak drahá, protože jako asketové toho mnoho nepotřebovali.

Cenpo požádal o tchangskou princeznu za ženu, byl ale nejdříve odmítnut, což posloužili jako záminka k tibetskému vpádu do Číny v roce 638. Nakonec byl ale uzavřen mír a v roce 641 byla čínská princezna poslána do Tibetu. Díky ní začínají do země pronikat i některé čínské poznatky, jako byl papír, mlýnský žernov nebo výroba vína z rýže. Pokusy o chov bource morušové byly díky nepříznivému klimatu neúspěšné. Cen-po se oženil s neteří čínského císaře Tchaj-cunga Wen-čcheng, již předtím si vzal nepálskou princeznou Bhrkútí. Obě byly buddhistky a pomáhaly šíření této víry v Tibetu.

V roce 632 na základě studia v Kašmíru vytvořil ministr Tonmi Sambchota tibetské písmo o třiceti souhláskách a čtyřech samohláskách. Vznikají překlady buddhistických knih do tibetštiny. Ve Lhase byly postaveny velkolepé chrámy, nevznikl ale ani jeden klášter, protože Tibeťané se snažili o dosažení blaha v současném životě a neměli zájem o to, aby se stali mnichy. Nová víra Tibeťany zpočátku příliš nenadchla. Pro ně bylo lákavější získávat kořist a slávu při výbojných válkách než se postit a modlit.

K vnitřnímu upevnění země napomáhalo nové administrativní dělení na šest provincií v čele s gubernátorem (kchopon), který byl i vojenským velitelem tzv. křídla. Každé křídlo mělo barevně odlišné oblečení, jakýsi náznak uniformy a vlastní prapory. Nižší jednotkou bylo tisíc rodin, v jejichž čele byl tisícník.