Tibet 1. Nejstarší historie

Tibetskou kulturu vytvářely hlavně usedlé zemědělské kmeny, které se usadily na středním toku Brahmaputry. Žily zde ale i kočovné a polokočovné tibetské kmeny a na dotváření Tibeťanů se podílely i některé sousední kmeny. Tibetština je autochtonním jazykem, náležejícím do tibetsko-barmánské skupiny. Na hranicích s Čínou žily dva národy: 1. Kjanové, početné pastevecké kmeny, náležející k tibetské skupině jazyků, 2. Žungové, usedlé zemědělské europoidní kmeny, neustále válčící s Čínou. Postupně došlo k jejich splývání, převládl tibetský jazyk, nakonec z nich vznikli Tangutové. Měli vlastní kulturu, i když zde byl poměrně zřetelný vliv Číny.

Usedlé tibetské kmeny používaly umělé zavlažování (asi od 5. stol.), vodu z hor sváděly kanály, kolem kterých vznikaly opevněné osady. Pěstovaly pšenici, ječmen, hrách. Objevují se počátky metalurgie, tkaní oděvů pomocí stavu. Velký rozvoj umožnil i nebývalý nárůst počtu obyvatelstva, které v 7. stol. čítalo podle některých odhadů téměř 3 miliony.

Tibetská civilizace vznikla na jihovýchodě země, v údolí řeky Jarlung (Brahmaputra). U ní byl vybudován hrad Jumbulagang, který byl původně hlavním sídlem klanu Ča (Ptáci), spjatého s Nebem. Probíhají boje mezi mnoha knížectvími, i když se jejich počet postupně poněkud zmenšuje. V 5. stol. jich bylo 20, v 6. století 17. Zakladatel tibetské vládnoucí dynastie Njaticenpo,syn božstva Lcha, sestoupil údajně po laně na zem, aby vládl lidem. To se stalo podle tradice v roce 95 př. n. l. a jeho potomci pak vládli až do poloviny 9. století. Jedná se o jarlungskou dynastii. Celá záležitost je ale značně problematická, protože písemné záznamy existují až ze 7. století. Prvních sedm "nebeských" králů mělo sestoupit z nebe. První pozemský král Digumcenpo nechtěně v souboji se svým ministrem Longamem přesekl lano, spojující zemi s nebem. Tím přišel i o velkou část své síly a Longam ho zabil. Souboj možná odráží snahu přívrženců nového náboženství bön dostat se k moci. Kněží tohoto kultu získali v Tibetu rozhodující úlohu a výrazně ovlivňovali politiku. Náboženství vyžadovalo krvavé oběti, včetně lidských. Typická je představa třech světů: nebeského, pozemského lidského a světa duchů. Všechny jsou spojeny posvátným stromem. Longam poslal Digumovu manželku pracovat do stájí. Ze spojení s bílým jakem se jí narodil syn Šati (Pude Gungjal), který nakonec Longama zabil a uchopil se vlády. Za něho se stavějí první hrady a zavlažovací zařízení, šiří se pluh a jařmo.

Čínská historie odvozuje dynastii tibetských panovníků (titul cenpo) od sien-pijské říše Jižní Liang, vytvořené klanem Tufa, blízkého Tabgačům. Když její vládce Liluku zemřel, byl jeho syn Fan-ni ještě mladý a vládu získal strýc Žutan. Fan-ni velel vojsku v An-si. V roce 414 byl Žutan zabit jinou skupinou Sien-pi. Fan-ni se se zbytkem lidu podrobil hunské říši Severní Liang. Po jejím zničení Tabgači v roce 439 odvedl svůj lid na západ přes Chuang-che do Tibetu. Vládl dobře, všichni Tibeťané si ho prý oblíbili a on si je podrobil. Jisté je, že měl dobře organizovanou bojovnou družinu. Přišli z oblasti, kde probíhala prakticky nepřetržitá válka. Fan-nimu se povedlo získat si mezi znepřátelenými kmeny vedoucí postavení. Nazval svůj rod Suboe. Fan-ni bývá ztotožňován s Šatim (Puge Gungjalem). Starý čínský název pro Tibet byl Tubo nebo Tufa, jméno Fan-niho klanu. Tufa byl i název pro sien-pijský účes. Tento účes později převzali Kjanové, Kitanové a od roku 1036 účesem tangutské dynastie Si Sia. Vlasy na zátylku se vyholovaly, zůstal pouze jeden pruh nad čelem a dva, podobné pejzům na skráních. Původní sienpiská družina se postupně potibetštila.

Za 28. krále Lhathotori Njencena proniká do Tibetu prvně buddhismus, objevují se zde první texty v sanskrtu, které ale nikdo z Tibeťanů ještě neuměl přečíst.