Tamerlán. 1. Mládí Timura a jeho armáda

Jeden z nejslavnějších i nejstrašnějších vojevůdců se narodil v malé vesnici poblíž města Keš na území dnešního Uzbekistánu v roce 1336. Jeho celé jméno bylo Timur ibn Taragaj Barlas (Timur, syn Taragajův z kmene Barlasů). Timur je mongolský výraz pro železo. Peršané mu říkali Timur-e Lang, Timur Chromý. Odtud přešlo do evropských jazyků jako Tamerlán. On sám si od roku 1370 začal říkat Timur Gurkání, což znamená zeť. Důvodem tohoto poněkud zvláštního jména je to, že nepocházel z dynastie Čingischána a nemohl proto používat titul chán. Nechal se titulovat jako emír, a když si vzal ženu z chánského rodu, chtěl tímto novým jménem ukázat alespoň na spřízněnost s Čingisovci.

Dětství prožil Timur v Keši. Miloval lov, jízdu na koni, střelbu z luku a další podobné činnosti, které se mu později velmi hodily. Byl odvážný, ale také rozvážný, velmi inteligentní. Podle kosterních pozůstatků byl vysoký 172 cm, urostlý, svalnatý. Jeho lebka patří k mongoloidnímu typu, vlasy měl světle rezavé nebo kaštanové, dlouhé, rovné a měl kratší husté vousy. Barlasové byli kmenem mongolského původu, který ale době Timurově byl již turkizovaný. Jak významnou pozici zaujímal jeho otec, není zcela jasné. Jisté ale je, že byl muslim a že muslimští duchovní výrazně od mládí ovlivňovali i Timura. Jeho rodným jazykem byla čagatajská turečtina, částečně ovládal perštinu a snad trochu i mongolštinu. V polovině 14. století se Čagatajský ulus, jedna z nástupnických mongolských říší, ovládající Střední Asii, rozpadl na dvě části: Mavérannahr mezi Amudarjou, Syrdarjou a jezerem Balchaš a východněji položený Mogulistán. V 60. letech, kdy Timur vstoupil do politiky, byla situace v Mavérannahru zcela nepřehledná. Probíhají obranné boje proti Mogulistánu, vnitřní boje a lidová povstání. Timur je nejprve drobným místním vládcem, sloužícím střídavě oběma válčícím říším, pak velitelem jakéhosi oddílu, vedoucího partyzánskou válku proti cizím uchvatitelům. Během těchto bojů byl Timur těžce raněný na pravé noze. Od té doby byl chromý. Po vytlačení vojsk Mogulistánu si získává v zemi významnou pozici, ale zároveň se zhoršují jeho vztahy s bývalým spojencem, vlivným emírem Husejnem, který se pokoušel v zemi vládnout, i když také nepocházel z rodu Čingischána. Timura podporuje velká část muslimského duchovenstva i mnozí menší místní vládcové. V roce 1370 byl Husejn zabit. Timur svolal kurultaj, který zvolil chánem Čingisovce Sujurgatmyše a jeho samotného jmenoval velkým emírem Turánu, faktickým vládcem. Oženil se s vdovou po Husejnovi, která byla dcerou Čingisovce Kazan-chána, což pomohlo jeho pozici upevnit. Manželek měl ale celkově 18 a s nimi čtyři syny a několik dcer. Timur se nikdy nepokusil stát se chánem, spokojil s emírským titulem, a tak po smrti Sujurtgatmyše v roce 1388 mohl bez problému na chánský trůn nastoupit jeho syn Mahmud (1388-1402). O všem důležitém ale rozhodoval Timur. Oficiálním názvem jeho říše byl Turán. Hlavním městem byl Samarkand, úředními jazyky čagatajská turečtina a perština.

Sousední Mogulistán nechtěl čekat, až nebezpečný emír upevní svou moc a okamžitě provedl nájezd. Následujícího roku Timur odpověděl stejným způsobem. Válka s Mogulistánem byla pak jednou z hlavních otázek zahraniční politiky Turánu a trvala až do roku 1390. Nebyla ale jediná, a tak armádě byla věnována mimořádná pozornost. Byla vybudována podobně jako u Mongolů na desítkovém systému: oddíly po deseti, stovce, tisíci a deseti tisíci mužích (tümen). Ve vojsku sloužili příslušníci mnoha kmenů, jako např. Barlasové, Kypčakové, Najmani, Durbatové, Dulatové, Džalajrové aj. Kočovnická jízda byla jádrem armády. Dělila se na lehkou a těžkou. Příslušníci lehké byli vyzbrojeni lukem, šavlí a sekerou. Těžkoodění jezdci měli přilby, pancíře, štíty, luky, meče nebo šavle. I pěchota zde měla důležitou roli, zejména při dobývání měst. I ona se dělila na lehkou a těžkou. Lehkooděnci měli zpravidla jen luk, težkooděnci se chránili štíty, přilbami a pancíři a bojovali hlavně šavlemi, sekerami a palcáty. Armáda používala vlajky s vyobrazením tří kruhů, což symbolizovalo zemi, vodu a nebe.