Hunové v Evropě. 2. Dvě „hunské paniky“

Vpád Hunů do Evropy v roce 375 je pokládán za počátek stěhování národů, kdy kmeny na ústupu před nimi strhávaly další a další a do pohybu se tak dostala velká část Evropy. Nejednalo se ale o jednotný proud událostí, ani sami Hunové nepostupovali plynule na západ. V počátcích celého dění byly dvě "hunské paniky", které od sebe oddělovalo pětadvacet let, což se nám sice při pohledu na tak staré události jeví jako krátké období, současníci to ale viděli úplně jinak.

První panika začala v roce 376, kdy na západ ustupují Gótové. To mělo zničující následky pro Římskou říši, protože porážka, kterou od nich její armáda utrpěla v roce 378 u Hadrianopole, měla katastrofální dopad na schopnost Římanů bránit nadále své hranice vlastními silami. Před Huny pak ustupují na římské území další barbaři, kteří pustoší některé její provincie. Píše o tom v roce 378 milánský biskup sv. Ambrož: "Hunové vtrhli na Alany, Alani na Góty, Gótové na Taifaly a Sarmaty..." I s těmito barbary musel Řím tvrdě bojovat. Ve skutečnosti až do rozpadu jednotné Římské říše nepředstavovali hlavní problém Hunové, ale národy, které před nimi prchaly. Přímých střetů s Huny bylo minimum, nebyly nijak významné, došlo dokonce i ke spojenectví. Příčina je jednoduchá: Hunové se v tomto období usadili na východě Evropy v severním Černomoří a s Římany přímo nesousedili. Za římské zlato byli ale ochotni útočit na jeho nepřátele. V roce 379 vytlačil Theodosius I. menší skupiny Hunů z Balkánu, v roce 388 pomohly hunské oddíly témuž Theodosiovi v boji proti usurpátorovi Maximovi. Až v roce rozkladu Římské říše, tedy 395, došlo k větším vpádům. Jedna skupina vtrhla do Moesie a Thrákie, jiná poplenila Arménii a Sýrii.

K druhé panice došlo v prvních letech 5. století. Zdá se, že právě v této době se Hunové začali přesouvat na západ do střední Evropy, což mělo podobný dopad jako jejich předchozí vpád do Evropy. Středoevropské kmeny před nimi ustupují, důsledky pro římské impérium jsou ještě citelnější, protože barbaři již nemají mnoho možností, kam by mohli ustupovat. Zbývá římské území. I nadále jsou ale vztahy Hunů s Římany, zejména západními, poměrně dobré.

Když v roce 405 vpadla do Itálie mohutná horda germánských válečníků prchajících před Huny, v jejichž čele byl Gót Radagaisus, dohodl se římský vojevůdce Stilicho s hunským králem Uldinem a ten Germány počátkem roku 406 pomohl zmasakrovat. Na Silvestra 406 ale při ústupu před Huny prolomilo velké uskupení barbarských kmenů obranný římský limit na Rýně a do Galie se dostali Vandalové, Svévové, Alani a Burgundi. Zatímco většina zmíněných pokračovala dále do Hispánie, respektive severní Afriky, Burgundi se usadili v oblasti kolem Wormsu.

V roce 408 došlo k nepříliš úspěšnému vpádu Uldina do Moesie, což vedlo v dalších letech k intenzivnímu vylepšování opevnění východořímských měst na Balkáně i samotné Konstantinopole a k výraznému posílení dunajské říční flotily. Roku 412 vyjednávali východořímští vyslanci někde na sever od Černého moře s hunským vládcem Donatem a zákeřně ho zavraždili. Následně si bohatými dary získali přátelství jiného hunského krále Karatóna.

V roce 422 zaútočil do Thrákie hunský král Ruga poté uzavřel roku 424 mírovou smlouvu s východořímskou říší a usazuje se v Potisí. Za mír mu byl z Konstantinopole vyplácen roční tribut ve výši 350 liber zlata. Roku 425 přitáhl do Itálie se silným hunským vojskem vojevůdce Aëtius, který chtěl podpořit usurpátora Johanna, který se tu zmocnil trůn. Než Aetius dorazil, byl už ale Johannes popraven. Aetius se následně usmířil s císařovnou Gallou Placidií, která chtěla zajistit trůn pro svého syna Valentiniána III. Hunové byli usmířeni bohatým výkupným a snad právě v této souvislosti dostali jako spojenci svěřenu provincii Pannonii, kde se usadili. V dalších letech pak Aëtiovi opakovaně pomáhali. V roce 426 pomohli porazit Visigóty, kteří se v roce 418 usadili na jihu Galie a pokoušeli se zde své království dále na úkor Římanů rozšiřovat. V roce 430 zaútočil hunský král Oktar na Burgundy, byl ale poražen a umírá. Již v roce 434 zemřel jeho bratr a spoluvládce Ruga.